Proč Černá smrt nepřinesla přírodě zelenou obrodu

Zobrazujte masofood.cz častěji ve výsledcích vyhledávání Google.

Přidat masofood.cz do Google

Středověká pandemie jako varování pro dnešek

Běžně předpokládáme, že příroda vzkvétá, jakmile lidé ze scény zmizí. Nová historická studie však přináší výrazně nepohodlnější závěr.

Když Černá smrt ve čtrnáctém století smetla obrovskou část evropského obyvatelstva, rozmanitost rostlinných druhů nečekaně klesla spolu s ní. Vědci sledovali tisíce let vegetační historie a dospěli k překvapivému zjištění: právě tradiční zemědělství udržovalo biodiverzitu na vysoké úrovni.

Mor jako ničivá vlna přes celý kontinent

Mezi lety 1347 a 1353 se mor přehnal Evropou jako bouře. V některých městech zemřelo až 80 procent obyvatel. Vesnice na venkově osiřely, pole ležela ladem a místní hospodářství se zhroutila.

Na první pohled to zní jako dobrá zpráva pro přírodu: méně lidí, méně tlaku na krajinu. Lesy se rozrůstaly, křoviny obsazovaly opuštěná pole, divoká zvěř se vracela. Mnozí by čekali, že biodiverzita tehdy výrazně vzroste.

Nový výzkum však ukazuje, že rozmanitost rostlinných druhů po moru naopak prudce klesla a obnovila se teprve tehdy, když se zemědělství znovu rozjelo.

Studie publikovaná v odborném časopise Ecology Letters nezkoumala ojedinělé příklady, nýbrž celkový obraz posledních 2 000 let evropské krajiny.

Co nám pyl prozrazuje o zaniklých krajinách

Aby vědci zjistili, jak krajina vypadala před staletími, sáhli po mimořádném zdroji dat: fosilním pylu ukrytém v sedimentových vrstvách jezer a rašelinišť. Každý rostlinný druh zanechává svůj jedinečný typ pylových zrn. Datováním jednotlivých vrstev vzniká přesná časová osa rostlinných společenstev.

Pro tuto studii byly shromážděny údaje z více než stovky lokalit rozmístěných po celé Evropě. V každé vrstvě se sledovalo, kolik různých rostlinných druhů bylo v pylu zastoupeno. To poskytuje věrohodný obraz bohatosti vegetace v průběhu věků.

  • 0–1300 n. l.: postupný nárůst rozmanitosti rostlin
  • vrchol ve středověku těsně před vypuknutím moru
  • od roku 1348: prudký pokles variability rostlinných druhů
  • teprve po zhruba 150 letech patrné zotavení

Pozoruhodné je, že toto období obnovy se přesně kryje s okamžikem, kdy populace opět rostla a zemědělství se znovu rozšiřovalo.

Proč více zemědělství tehdy znamenalo více přírody

Data ukazují, že biodiverzita v Evropě po celá staletí rostla souběžně s rostoucí lidskou činností. To je v přímém rozporu s dnešní situací, kdy je zemědělství často spojováno se ztrátou přírody.

Klíč tkví ve způsobu, jakým středověcí zemědělci obdělávali půdu. Až hluboko do středověku dominovaly smíšené zemědělské systémy:

  • drobné políčka s různými druhy plodin
  • pastviny pro dobytek, často extenzivně spásané
  • pásy lesa a výmladkového dřeva mezi zemědělskými parcelami
  • úhory, meze a živé ploty jako hranice pozemků

Právě tyto drobné rozdíly dohromady vytvářely pestrou mozaiku stanovišť. Slunná místa, stinné kouty, mokré příkopy, drsné okraje — každé mikrostanoviště nabízelo prostor jiným druhům. Vznikla tak krajina, v níž mohla vedle sebe existovat celá řada rostlinných druhů.

Ne absence lidí, ale rozmanité a drobnoplošné využívání krajiny činilo dřívější Evropu tak druhově bohatou.

Co se pokazilo, když mor udeřil

Jakmile mor udeřil, tato rovnováha se náhle rozbila. Masovým úhynem rolníků a zemědělských dělníků přestaly být obrovské plochy obdělávány. Největší pokles rozmanitosti rostlin byl zaznamenán právě tam, kde byla zemědělská půda zcela opuštěna.

Vědci porovnávali různé typy regionů:

  • Pole z velké části opuštěná: výrazný pokles variability rostlinných druhů
  • Zemědělství zůstalo přibližně stejné: stabilní až vyšší biodiverzita
  • Rozšíření orné půdy: zřetelný nárůst rozmanitosti rostlin

Tam, kde krajina zdivočela a přeměnila se v souvislý les nebo houštiny, ztratilo mnoho druhů své místo. Mozaiková struktura prostě zmizela. Lesy jsou samy o sobě cenné, avšak nabízejí výrazně méně ekologických nik než střídavá kulturní krajina s otevřenými plochami, okraji a extenzivním hospodařením.

Co to znamená pro dnešní plány ochrany přírody

Výsledky studie zpochybňují strategie ochrany přírody, které se zaměřují především na omezování lidského vlivu. V Evropě se ozývají hlasy volající po navrácení velkých ploch zemědělské půdy „čisté" přírodě prostřednictvím rozsáhlého rewildingu.

Studie naznačuje, že takový přístup automaticky k většímu počtu druhů nevede. V oblastech, kde po staletí fungovalo drobné smíšené zemědělství, může mít opačný efekt. Mnohé dnešní evropské lokality proslavené bohatstvím rostlin a živočichů vděčí za svou rozmanitost právě dlouhé historii nízkointenzivního zemědělství, sečení luk a malochovu.

Kdo chce zcela vymazat lidský otisk z kulturní krajiny, riskuje, že přijde přesně o tu biodiverzitu, o jejíž záchranu usiluje.

Člověk a příroda jako spojenci

Představa, že příroda prospívá jen tehdy, když lidé zmizí, se tedy ukazuje být příliš zjednodušující. V mnoha částech světa vedly dlouhodobé interakce místních komunit s jejich prostředím naopak ke vzniku mimořádně druhově bohatých ekosystémů.

Příklady jsou přesvědčivé:

  • tradiční lesní zahrady v severozápadní části Tichomořského pobřeží zakládané a udržované domorodými národy
  • krajiny satoyama v Japonsku, kde se proplétají rýžová pole, výmladkové lesy a malé vesnice
  • starobylé zemědělské systémy na Havaji, kde zemědělci obdělávali celé svahy hor pestrou směsí plodin

Tyto oblasti dokládají, že kultura a příroda si nemusejí odporovat. Jde o kulturní ekosystémy — bez lidské péče se výrazně mění a velmi často při tom ztrácejí velkou část své rozmanitosti.

Poučení pro zemědělce, politiky i milovníky přírody

Moderní vysoce intenzivní zemědělství s monokulturami, těžkým hnojením a pesticidy prokazatelně způsobilo vážné škody hmyzu, rostlinám i ptákům. To je nesporný fakt.

Historická data přesto ukazují, že zemědělství není ze své podstaty nepřítelem biodiverzity. Záleží na tom, jak s půdou nakládáme. Z výzkumu plyne několik praktických směrů:

  • více smíšených hospodářství kombinujících rostlinnou výrobu i chov zvířat
  • prostor pro meze, živé ploty a drobné lesíky kolem polí
  • ponechání divokých okrajů a květnatých pruhů místo strojového dočista
  • méně průmyslových hnojiv a chemie, více střídání plodin
  • zachování tradičních luk a sečených porostů tam, kde je to možné

Tato opatření nepřinesou více jen rostlinám — prospějí i hmyzu, ptákům a drobným savcům. Navazují na podobu evropské krajiny, jakou měla po celá staletí, než ji proměnilo průmyslové zemědělství a plošné scelování pozemků.

Proč je středověká pandemie stále aktuální

Příběh Černé smrti se dotýká diskusí, které probíhají dnes: od problematiky dusíku přes revitalizaci venkova až po rewilding. Historická data nám připomínají, že „více divočiny" automaticky neznamená více druhů.

Kdo se zabývá ochranou přírody nebo proměnou zemědělství, může si vzít z dějin zásadní poučení: podívejte se na historii konkrétní krajiny. Stará mozaiková krajina má jiné nároky než velkoplošná orná půda. Tam, kde člověk a příroda po staletích kráčí bok po boku, se vyplatí toto soužití dále kultivovat — spíše než ho radikálně zrušit.

Author

  • Tomáš Trejbal, známý především jako „Zahradník Tomáš“, je jedním z nejvýraznějších a nejmodernějších hlasů v českém zahradnictví. Vystudoval Fakultu agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů na ČZU v Praze, což mu dává pevný odborný základ. Proslavil se svým energickým, až „rockovým“ přístupem k zahradničení, kterým dokáže nadchnout i mladší generace a ukázat, že práce na zahradě může být zábavný životní styl.

    Jeho tvorba se soustředí na praktické, srozumitelné a okamžitě použitelné rady. Tomáš bourá mýty o tom, že zahradničení je složitá věda, a zaměřuje se na autentický obsah – od péče o perfektní trávník až po výběr správného nářadí. Kromě sociálních sítí, kde patří k nejsledovanějším v oboru, se objevuje v médiích jako expert, který dokáže vysvětlit i složité biologické procesy jednoduchým a vtipným jazykem.

Přejít nahoru