Zelenina, kterou jíme pro zdraví, může skrývat neviditelné plastové částice
Zelenina, kterou přidáváme do salátů ve jménu zdravého životního stylu, může obsahovat mikroskopické plastové částice pronikající přímo do jejích tkání. Britští vědci právě odhalili, jak rychle k tomuto procesu dochází.
Plastový odpad nesouvisí jen s mořskými proudy a znečištěnými plážemi. Postupně se nachází v rybách, pitné vodě, lidské krvi a dokonce i v placentě. Výzkumníci z Velké Británie nyní potvrdili, že nanoplasty jsou schopny pronikat do jedlých částí kořenové zeleniny – a to během pouhých několika dní.
Pro ty, kdo bedlivě sledují složení svého jídla a stavějí na čerstvé zelenině, jde o znepokojivé zjištění. Ukazuje se totiž, že ani ta nejpečlivější strava nestačí k tomu, abyste se kontaktu s plasty vyhnuli. Do potravin se dostávají už ve chvíli, kdy rostlina vyrůstá v půdě nebo živném roztoku.
Co je nanoplast a čím se liší od mikroplastu
Mikroplasty jsou částice menší než pět milimetrů, které lze někdy zahlédnout pouhým okem. Nanoplasty jsou však nesrovnatelně drobnější – jejich velikost se pohybuje kolem sta nanometrů, což odpovídá přibližně jedné desetitisícině milimetru. To je tisíckrát méně, než je tloušťka běžného papíru.
Při takových rozměrech začínají platit zcela jiná pravidla. Nanočástice se chovají podobně jako chemické molekuly, snadno procházejí biologickými membránami a dostávají se tam, kam by jakékoliv větší cizí těleso nikdy neproniklo. Mohou vstupovat do buněk, do krevního oběhu a podle některých studií i do mozku nebo placenty.
Do životního prostředí se nanoplasty uvolňují zejména rozpadem větších plastových odpadků, praním syntetického oblečení, oděrem pneumatik nebo z čistírenských kalů využívaných jako hnojivo. Znečištění tak vstupuje přímo do půdy, odkud ho rostliny přijímají.
Vědci upozorňují, že nanoplasty mohou na svém povrchu přenášet i další nebezpečné látky – například těžké kovy nebo chemikálie narušující hormonální systém. Tím se stávají ještě závažnější hrozbou pro lidské zdraví.
Jak probíhal experiment s ředkvičkami a co odhalil
Britští vědci pro svůj pokus zvolili ředkvičky pěstované hydroponicky – tedy bez klasické půdy, ve sterilním živném roztoku. Takové podmínky umožňují přesně sledovat pohyb jednotlivých částic přidaných do systému.
Kořeny ředkviček byly po dobu pěti dní vystaveny nanoplastům a vědci sledovali, zda se částice dostanou do jedlé části rostliny – té, kterou normálně krájíme do salátu. Rostliny mají v kořenech přirozenou bariéru zvanou Casparyho proužek, která funguje jako filtr propouštějící vodu s minerály a blokující nečistoty.
Výsledky ukázaly, že nanoplasty tuto bariéru obcházejí. Částice se objevily v jedlých pletivech a celý proces trval maximálně pět dní – z biologického hlediska mimořádně rychle. Přirozený ochranný mechanismus rostliny vůči tak malým částicím prostě nefunguje.
Vědci zdůrazňují, že ředkvičky nejsou žádnou výjimkou. Podobnou stavbu kořenů má celá řada dalších druhů zeleniny:
- mrkev a petržel
- červená řepa a celer
- pastinák a kedluben
- ředkev a tuřín
- část listové zeleniny, pokud nanoplasty proniknou do cévního systému rostliny
- saláty pěstované v kontaminované půdě
- další kořenová zelenina běžně užívaná v kuchyni
V přirozených podmínkách je situace ještě závažnější. Půda funguje jako úložiště plastových částic, které se do ní dostávají z hnojiv vyrobených z čistírenských kalů, z rozpadlých zemědělských fólií, ze zbytků agrotextilií nebo ze zavlažovacích systémů. Množství nanoplastů v půdě může být mnohonásobně vyšší než v laboratorním prostředí.
Kde se plasty v jídle už našly a co to znamená pro zdraví
Obraz, který se postupně skládá, není nijak povzbudivý. Plasty provázejí člověka v každém prostředí – ve vzduchu, vodě, půdě, potravinách i domácím prachu. Laboratorní testy odhalují mikroplasty a nanoplasty i na místech, která ještě před deseti lety vědci považovali za nedotčená, jako je dno arktických jezer nebo ledovce.
Pro mnohé výzkumníky není přítomnost plastů v zelenině žádným překvapením. Znepokojivější je, že pronikají do potravin označovaných za čisté a bezpečné – těch, které lékaři doporučují rekonvalescentům, dětem nebo těhotným ženám. Salát s ředkvičkami se tak může stát jedním z mnoha drobných zdrojů plastů, které se v organismu po celý život postupně hromadí.
Nejpalčivější otázka zní: škodí opakovaný příjem plastů v takovém množství skutečně lidskému zdraví? Věda zatím nemá jednoznačnou odpověď. Studie na buňkách a laboratorních zvířatech ukazují, že nanoplasty mohou vyvolávat zánětlivé reakce, oxidativní stres, poruchy funkce buněk nebo poškození buněčných membrán.
U lidí je situace složitější, protože přesné měření dávek a oddělení vlivu plastů od ostatních každodenních faktorů je velmi obtížné. Proto další výzkumné týmy plánují analýzy zaměřené na chování nanočástic ve střevech, jejich pronikání do tkání a možnou souvislost s konkrétními chronickými onemocněními.
Proč je tak těžké získat jasné důkazy o škodlivosti nanoplastů
Dlouhodobá data o vystavení lidí nanoplastům v běžném životě jednoduše chybějí. Navíc existuje obrovské množství dalších znečišťujících látek, které se s tímto problémem překrývají. Různé typy plastů se mohou chovat odlišně a individuální rozdíly mezi lidmi – strava, střevní mikrobiom, přidružená onemocnění – výsledky dále komplikují.
Pro mnoho lidí budou teprve konkrétní tvrdá data o zdravotních rizicích argumentem k požadavku přísnějších regulací plastů. Proto část vědců otevřeně říká, že nadcházející výzkumy vlivu nanoplastů na lidský organismus mohou představovat zlomový bod v celé debatě o jednorázových plastech.
Vědci z několika univerzit již připravují rozsáhlé studie sledující tisíce dobrovolníků po dobu několika let. Cílem je hledat spojitost mezi hladinou plastů v těle a výskytem nemocí jako cukrovka, srdeční choroby nebo poruchy imunitního systému. Výsledky se očekávají nejdříve za tři až pět let.
Pomůže mytí zeleniny a co můžete udělat sami
Nejpraktičtější otázka zní: jak mýt zeleninu, aby se zbavila plastu? Odpověď je poměrně tvrdá – pokud částice již pronikly do vnitřních pletiv, mytí ani loupání je zcela neodstraní.
Přesto má smysl dodržovat několik zásad, které mohou snížit celkové množství znečištění spolknutého každý den. Důkladné mytí zeleniny pod tekoucí vodou sníží množství částic usazených na povrchu. Loupání kořenové zeleniny odstraní část povrchových nečistot.
Pokud je to možné, vybírejte produkty z pěstování omezujícího používání fólií a hnojiv z čistírenských kalů. Taková informace je bohužel dostupná jen zřídka. Omezte vlastní spotřebu jednorázových plastů – v dlouhodobém horizontu to znamená menší zátěž pro životní prostředí.
Plasty sice nelze zcela vyloučit, ale lze snižovat jejich dávku podobně jako u smogu či jiných toxinů. Každý zdroj, který se podaří omezit, snižuje celkovou zátěž organismu. Odborníci zdůrazňují, že klíčové je nedívat se jen na jednotlivé potraviny, ale na celkový životní styl a prostředí, ve kterém žijeme.
Má vůbec smysl dál jíst zeleninu?
Příběh nanoplastů v ředkvičkách zapadá do širšího obrazu: žijeme v prostředí plném slabých, avšak trvalých chemických a fyzických podnětů. Každý den se organismus setkává se směsí těžkých kovů, výfukových plynů, látek z kosmetiky, pesticidů a nyní i mikroskopických plastových částic.
Každá z těchto dávek může sama o sobě vypadat zanedbatelně. Zásadní otázka ale zní, jak působí dohromady po pěti, dvaceti nebo padesáti letech. Stále častěji se proto mluví o koktejlu znečišťujících látek, který sice nezabíjí okamžitě, ale může zvyšovat riziko chronických onemocnění a urychlovat stárnutí organismu.
Pro ty, kdo vědomě sestavují jídelníček, může být tato informace frustrující. Zelenina přesto zůstává jednou z nejzdravějších součástí stravy a nikdo rozumný nedoporučuje ji přestat jíst. Na druhé straně je stále zřejmější, že samotná změna talíře nestačí, pokud se nezmění i naše okolí a způsob, jakým každý den plasty používáme.
Studie s ředkvičkami nemá nikoho odradit od konzumace zeleniny. Spíše ukazuje, že ani ty nejzdravější volby v jídelníčku nás od problému plastů neodstřihnou, dokud vážněji neřešíme téma odpadů, recyklace a navrhování obalů. To je úkol nejen pro spotřebitele, ale především pro výrobce a tvůrce legislativy, kteří v praxi rozhodují o tom, kolik plastů nakonec skončí na našem talíři. Přemýšleli jste někdy o tom, kolik plastů denně spolknete, aniž byste o tom věděli?
