Jeden druh, dvě zcela odlišné epochy
Za méně než dvě generace prodělal tentýž živočich cestu od jatečního masa po milovaného společníka pro volný čas. Tato proměna toho hodně napovídá – nejen o koních samotných, ale zejména o tom, jak překotně se dokáže měnit naše smýšlení o tom, co je vlastně přijatelné dát na stůl.
Maso totiž není žádná samozřejmost. Co se v jedné zemi považuje za zcela normální oběd, jinde vyvolává zhnusení nebo šok.
Talíř jako zrcadlo kultury
Společnosti se od sebe neliší jen množstvím zkonzumovaného masa – liší se především tím, které druhy vůbec připouštějí ke stolu. Někde je vepřové maso tabu, jinde je nepředstavitelné jíst psa nebo kočku. Evropané zase kroutí hlavou nad jedením hmyzu, přestože v rozsáhlých částech Asie, Afriky i Ameriky jsou brouci a kobylky zcela běžným zdrojem bílkovin.
V Indii zase převládá vegetariánství, vycházející z víry v reinkarnaci a z obavy ublížit bytosti, jíž kdysi mohl být někdo blízký. Naše talíře odrážejí přesvědčení, tabu, emoce i módní vlny – nikoli jen fyziologické potřeby organismu.
Kůň je v tomto ohledu fascinujícím příkladem. Ještě v devatenáctém a na počátku dvacátého století platilo koňské maso za pokrm dodávající sílu dělníkům i vojákům. Dnes v řadě západních zemí samotná představa pojídání koňoviny vyvolává mravní nepohodlí.
Náboženský zákaz a postupné uvolňování
Ve středověké Evropě odsuzovala církev konzumaci koňského masa jako pohanský rituál spojovaný se severními národy. Považovalo se za barbarskou praktiku, s níž je třeba bojovat. Církevní autority zároveň usilovaly o odlišení křesťanství od přísných stravovacích pravidel jiných tradic, a tak nakonec zůstaly především u obecných nařízení o půstu.
V praxi tento zákaz postupně slábl. S každou potravinovou krizí se vracela stejná otázka: není lepší porazit tažné zvíře, než přihlížet hladomoru? Ekonomická nutnost totiž v dějinách znovu a znovu překonávala náboženská tabu.
Revoluce, bída a koňovina jako symbol síly
Na popularitu koňoviny ve Francii měla zásadní vliv revoluční éra a celé devatenácté století. Kůň přestal být výhradně symbolem aristokratické moci a prestiže. Když bylo třeba zachránit obyvatelstvo před podvýživou, začalo se masově porážet pracovní i válečné koně.
V době průmyslové revoluce, kdy města přetékala přílivem chudiny, se koňovina stala typicky lidovým masem. Tehdejší odborníci na výživu tvrdili, že koňské maso:
- výrazně zvyšuje fyzickou výkonnost
- obsahuje více železa než hovězí
- podporuje kondici továrních dělníků
- hodí se pro vojáky v náročných podmínkách
- napomáhá rekonvalescenci po nemoci
- lépe zasytí než levnější části vepřového
- dodává energii při těžké manuální práci
Vědci z pařížských laboratoří prováděli rozbory složení koňského masa a srovnávali je s hovězím. Výsledky publikované v odborných časopisech prokázaly vyšší obsah některých živin, což ještě upevnilo dojem, že koňovina je silácké jídlo.
Kdy se kůň změnil z potravy v přítele
Zlom přišel po druhé světové válce. Rostoucí blahobyt a mechanizace zemědělství vytlačily koně z role pracovního nástroje. V padesátých a šedesátých letech minulého století se v USA i západní Evropě stále více lidí začalo věnovat jezdectví jako koníčku.
Koně se začali objevovat v rodinných rančích, jezdeckých klubech a rekreačních stájích. Děti se učily jezdit, dospělí trávili víkendy péčí o svá zvířata. Tato emocionální vazba postupně přesunula koně z kategorie hospodářských zvířat do kategorie domácích mazlíčků.
Zároveň se rozvíjel filmový průmysl a televize, kde koně ztělesňovali hrdiny a věrné společníky. Příběhy o přátelství člověka a koně se staly kulturním fenoménem. Podle odborníků na kulturní antropologii právě mediální obraz koně jakožto kamaráda – nikoli jídla – zásadně přetvořil naše vnímání tohoto zvířete.
Proč dnes koňovina budí odpor
V současnosti funguje koňské maso v západní Evropě jako jakýsi test morálních hranic. Skandály, při nichž se koňské maso objevilo v lasagnách označených jako hovězí, vyvolaly vlnu rozhořčení. Lidé přitom nereagovali jen na hygienické nebo zdravotní riziko – cítili zradu důvěry.
Psychologové vysvětlují, že lidé třídí zvířata do kategorií „jedlých“ a „nejedlých“ podle míry emocionální blízkosti. Jakmile kůň získá jméno, individuální povahu a stane se předmětem náklonnosti, je krajně obtížné vnímat ho jako potravinu. Tento mechanismus je velmi podobný vztahu k psům a kočkám v západní kultuře.
Některé země – Francie, Itálie či Belgie – si tradici konzumace koňoviny stále udržují, byť prodej výrazně klesl. V Japonsku je sakura-niku (doslova třešňové maso, tedy syrová koňovina) považováno za delikatesu. Naproti tomu v anglosaských zemích se pojídání koně stalo téměř nepředstavitelnou záležitostí.
Co nám příběh koně říká o budoucnosti masa
Sledujeme-li rychlost, s jakou se kůň proměnil z jídla v přítele, lze odhadovat podobné posuny i u dalších druhů. Prasata, dříve výhradně hospodářská zvířata, se v posledních letech stále častěji objevují jako domácí mazlíčci ve formě miniaturních pig. Slepice chovají lidé na zahradách nejen kvůli vejcím, ale jako tvorové se jménem a vlastní osobností.
Výzkumníci zkoumají, jak vznik citové vazby ovlivňuje ochotu konzumovat daný druh. Ukazuje se, že personalizace a mediální přítomnost hrají obrovskou roli. Pokud se zvíře pravidelně objevuje v pozitivním světle, ochota ho jíst prokazatelně klesá.
Vrátíme se jednou ke koňovině?
Je velmi nepravděpodobné, že by se koňské maso v západním světě vrátilo na běžný jídelníček. Emocionální zábrany jsou dnes příliš silné a kultura rekreačního jezdectví příliš zakořeněná. Ekonomická nutnost, která v minulosti lámání tabu umožňovala, v současnosti nehrozí.
Příběh koně nám přesto připomíná něco zásadního: naše stravovací volby nejsou dány biologií ani čistou racionalitou. Jsou výsledkem kulturního vývoje, emocí a společenských proměn. A stejně rychle, jako tabu vznikají, mohou zase zaniknout. Stačí se zamyslet nad tím, kolik druhů zvířat, která dnes běžně jíme, mělo před pár staletími úplně jiný status – a jak snadno by se tento vztah mohl znovu obrátit.
