Psycholožka odhalila, jak opravdu posílit spokojenost s každodenním životem

Čím dál více lidí má pocit, že jejich život „by měl být nějak lepší“, ale netuší, kde vůbec začít. Odborníci přitom shodně tvrdí, že štěstí není výhra v loterii – je to stav, který si postupně budujeme vlastními volbami a každodenními návyky.

Psycholožka a koučka Nanni Glück vysvětluje, že pocit spokojenosti není náhodný dar osudu. Jde o stav mysli, který si vědomě vytváříme tím, jak se rozhodujeme, jaké návyky pěstujeme a jak vnímáme okolní realitu.

Proč si myslíme, že štěstí závisí na náhodě

V němčině, odkud tato odbornice pochází, nese slovo označující štěstí hned dva odlišné významy – může říkat „mít štěstí“ i „cítit se šťastně“. Tento jazykový dvojsmysl snadno živí přesvědčení, že nad vlastní spokojeností nemáme žádnou kontrolu, protože vše závisí na náhodě. Psychologie to ale vidí úplně jinak.

Vědci raději hovoří o „subjektivním pocitu životní spokojenosti“. Ten je podstatně stabilnější než chvilková euforie po povýšení, začátku nového vztahu nebo vydařené dovolené. Nejde o jednorázový emoční vrchol, ale o klidné a dlouhodobé vědomí: „Celkově se mi žije dobře.“ Trvale žít v euforii prostě nelze – ale podle psycholožky můžeme do velké míry ovlivnit to, zda nám život dává smysl a zda většinu dní prožíváme s pocitem, že věci jsou v zásadě v pořádku, i když občas přijdou těžké chvíle.

Past „až se to stane, teprve pak budu šťastný“

Řada lidí svou spokojenost pevně váže na vnější události. Klasické myšlení zní: „Až změním práci, až najdu partnera, až konečně odejdu do důchodu – teprve pak si oddechnu.“ Nanni Glück tomu říká „past kdyby–tak“.

Výsledkem je neustálé odkládání štěstí někam do budoucnosti. Vždy musí přijít ještě jeden krok, ještě jedna změna, než si vůbec dovolíme cítit se dobře tam, kde právě jsme. Důsledek je snadno předvídatelný – trvalé čekání, život v režimu „později“ a dojem, že přítomnost je jen nudná chodba vedoucí k lepšímu životu, který ale nikdy nepřichází.

Psycholožka přitom realitu neidealizuje. Zdůrazňuje, že pocit pohody nevzniká ve vzduchoprázdnu. Existují určité základy, bez nichž je těžké hovořit o vnitřní rovnováze: základní bezpečí – místo k životu, dostatek jídla, finanční stabilita – aspoň jeden člověk, s nímž lze mluvit otevřeně, a fyzické zdraví, které nás neomezuje ve všem, co chceme dělat.

Teprve když tyto základy zhruba fungují, vyvstává smysluplná otázka: co ještě mohu udělat, abych žil více podle sebe, využíval své silné stránky a nacházel smysl v tom, co dělám?

Posun pohledu od „co mi chybí“ k „co už mám“

Jedním z klíčových bodů, které psycholožka zdůrazňuje, je přesun pozornosti. Místo soustředění na nedostatky doporučuje pravidelně si klást dvě jednoduché otázky: Za co jsem dnes opravdu vděčný? Co je v mém životě už teď dost dobré – i když ne dokonalé?

Nejde o naivní přesvědčování sebe sama, že je všechno skvělé. Jde o vyváženější pohled na realitu. Když vědomě sledujeme, co funguje, zpravidla zjistíme, že nestartujeme od nuly – máme vztahy, dovednosti, zkušenosti i malé zdroje každodenní radosti.

Takový posun pozornosti od nedostatků ke zdrojům snižuje napětí a navozuje pocit, že v sobě už teď neseme hodně z toho, co potřebujeme k klidnějšímu životu. Mnohým může „trénink vděčnosti“ znít banálně. Výzkumy však ukazují, že pravidelné všímání si i drobných pozitivních momentů dne prokazatelně snižuje hladinu stresu a podporuje laskavější vztah k sobě samému.

Malé experimenty, které posilují každodenní radost

Nanni Glück vyzývá, abychom práci na spokojenosti nevnímali jako náročný projekt, ale jako sérii malých pokusů, které lze snadno zařadit do běžného dne. V okamžicích, kdy jsme skutečně přítomni – ne v telefonu nebo zabředlí ve vlastních myšlenkách – snadněji cítíme živou energii místo pouhé únavy.

Pro návrat k tělu a smyslům psycholožka doporučuje:

• krátkou studenou koupel nebo rychlou studenou sprchu ráno
• procházku bosýma nohama po trávě, písku nebo koberci doma
• několik minut vědomého pohybu – protahování, krátký běh nebo tanec u jedné oblíbené písničky
• práci se silnějším smyslovým podnětem, například vůní levandule nebo eukalyptu

I velmi jednoduchý smyslový podnět dokáže přerušit automatický režim fungování a pomoci znovu vnímat vlastní tělo, dech a přítomný okamžik.

Pocit vitality roste také tehdy, když děláme věci alespoň trochu jinak než obvykle. Nemusí jít hned o radikální změnu jako opuštění zaměstnání. Stačí malé odchylky od schématu – zvolit jinou cestu do práce, změnit pořadí ranních činností nebo si při večerní procházce městem zkusit princip „dvakrát doleva, jednou doprava“ a sledovat, kam vás to zavede.

Mozek má rád novost. Když děláme věci trochu jinak, aktivuje se zvědavost, přicházejí malé dávky pozitivních emocí a mizí dojem „dalšího naprosto identického dne“.

Dopřejte si trochu zábavy a hravosti

Dalším důležitým prvkem je obyčejná radost z neserióznosti. Psycholožka připomíná, že v okamžicích zábavy se mozek snadněji učí a vytváří nová spojení – jde o neuroplasticitu v té nejpraktičtější podobě. A k tomu vůbec nepotřebujete děti.

Stačí kreslit bez cíle, čmárat po papíře jako školák, zahrát si jednoduchou deskovou nebo karetní hru, nebo vymyslet mini-výzvu s někým blízkým – třeba „pět minut budeme mluvit jen otázkami“. Takovéto drobnosti uvolňují a zároveň trénují pružnější reakce na každodenní stres.

Vědci z kalifornských a oxfordských univerzit zjistili, že lidé, kteří si pravidelně dopřávají chvíle hravosti, lépe zvládají pracovní zátěž a mají nižší hladinu kortizolu – hormonu stresu. Dokonce i krátká hra s domácím mazlíčkem, ať už kočkou nebo psem, dokáže během deseti minut zlepšit náladu a snížit pocit úzkosti.

Můžete být spokojení, i když se ve světě děje tolik těžkých věcí

Mnoho lidí dnes v hlavě nosí pocit, že žijeme v době „neustálých krizí“ – ozbrojené konflikty, klimatické změny, ekonomická nejistota. Přirozeně pak vyvstává vnitřní otázka: „Mám vůbec právo cítit se dobře, když se v pozadí dějí tak závažné věci?“

Nanni Glück to popisuje jako výzvu spojenou s tolerancí vnitřních rozporů. Dvě věci mohou klidně existovat vedle sebe – vědomí utrpení a strach o budoucnost na jedné straně a malé osobní okamžiky radosti nebo úlevy na straně druhé. Vzdát se vlastní spokojenosti světové problémy nezmenší, ale připraví nás o energii potřebnou k tomu, abychom tam, kde skutečně máme vliv, mohli reálně jednat.

Když jsme chronicky ve stresu, přetížení informacemi a neustálými starostmi, přecházíme do režimu slepého reagování. Hůře pak nacházíme kreativní nápady, empatii nebo i jen běžnou trpělivost s druhými. Psycholožka zdůrazňuje, že péče o vlastní zdroje není v rozporu s citlivostí vůči problémům okolí. Naopak – chceme-li podporovat ostatní, rozumně reagovat na krize a hledat řešení, potřebujeme psychickou i fyzickou sílu.

V praxi to může znamenat velmi konkrétní kroky: omezit čas strávený na zpravodajských serverech, zavést pevné hodiny spánku, pečovat alespoň o jeden blízký vztah, v němž lze otevřeně mluvit o obavách i snech. Uhasínání vlastního emočního života z pocitu viny svět lepším nedělá. Spíše rozšiřuje skupinu vyčerpaných a rezignovaných lidí, kteří se nedokážou pohnout z místa ani v malých lokálních záležitostech.

Štěstí jako přátelský vztah k vlastnímu životu

Nanni Glück připomíná, že cílem není věčné vzrušení ani předstírání, že je všechno v nejlepším pořádku. Jde spíše o určitý druh přátelství s vlastním životem – o přijetí faktu, že přijdou krize, nuda i ztráty, a přesto se můžete celkově cítit dobře ve vlastní kůži.

Takový přístup ponechává plný prostor pro ambice a osobní rozvoj, ale nepodmiňuje smysl života dalšími úspěchy. Učí také, že mnoho nástrojů ke spokojenosti je již v našem dosahu – způsob, jakým interpretujeme události, drobné rituály během dne, tón, jakým k sobě mluvíme ve vlastních myšlenkách.

Pro ty, kdo chtějí začít něčím jednoduchým, může být dobrým prvním krokem týdenní experiment: každý večer si zapsat tři věci, které se aspoň trochu povedly nebo přinesly záblesk spokojenosti. Po několika dnech obvykle jasně vidíte, že vedle problémů existují i fragmenty dne nesoucí tichou, nenápadnou radost.

Takové drobné praktiky se časem skládají do nových návyků. A právě ty – podle psychologů – rozhodují o tom, zda náš každodenní život bude připomínat nekonečný závod, nebo spíše cestu, na níž i přes zatáčky dokážeme občas říct: „Ano, s tímto životem mi to sedí.“