Téma, které česká společnost stále není ochotna otevřeně pojmenovat
Jsou historické události, o nichž se mlčí. Postoloprty jsou jedním z takových míst — a režisér nového dokumentárního filmu to říká naprosto bez okolků: masakr německých civilistů, jenž se tam odehrál po skončení druhé světové války, jsme jako národ dodnes nepřijali za svůj.
Nejde přitom o pouhou zapomnětlivost. Jde o záměrné, desetiletí trvající mlčení.
Co se v Postoloprtech skutečně odehrálo?
V roce 1945, krátce po konci války, se Postoloprty staly dějištěm jedné z nejkrvavějších epizod takzvaného divokého odsunu. Čeští vojáci a příslušníci milicí zde zavraždili stovky sudetských Němců — muže, ženy i starce. Jejich těla skončila v masových hrobech.
Odborníci na moderní dějiny tento případ znají velmi dobře. Přesto zůstává na okraji veřejné diskuse, zabalen do ticha, které mnozí považují za pohodlnější než přímou konfrontaci s vlastní minulostí.
Režisér: Tohle téma je v Česku stále tabu
Dokumentarista, jenž se tímto bolestným tématem hluboce zabýval, nevolí slova opatrně. Podle jeho názoru česká společnost sice tuší, že se něco stalo, avšak odmítá přijmout plnou odpovědnost za to, co přesně proběhlo a proč.
„Pořád je to tabu,“ konstatuje režisér. Nový dokument si bere za cíl tento stav narušit — nebo přinejmenším prolomit pohodlné ticho kolem jedné z nejstinnějších kapitol českých poválečných dějin.
Proč má toto téma zásadní význam i v současnosti?
Vyrovnání s vlastní minulostí není záležitostí pouze historiků. Je to otázka národní integrity a schopnosti nahlížet na vlastní dějiny bez příkras a sebelítosti. Německá strana svůj díl viny za válku veřejně přiznala — česká reflexe poválečného násilí páchaného na Němcích ale zůstává nedokončená.
Postoloprty nejsou jen izolovanou historickou epizodou. Jsou symbolem hlubšího problému. A právě proto nový dokument přesahuje rámec běžného filmového díla — je výzvou k rozhovoru, který se v České republice stále znovu odsouvá na neurčito.













