Evropský energetický projekt, který mění pravidla hry
Evropa se chystá realizovat jeden z nejambicióznějších energetických záměrů posledních dekád. Podmořská vysokonapěťová vedení propojí Pyrenejský poloostrov s průmyslovými centry severní Itálie a umožní dopravit elektřinu z větrných a solárních elektráren přesně tam, kde jí zoufale chybí.
Podstata je prostá: vybudovat energetický most mezi Španělskem a Itálií. Přebytková elektřina z obnovitelných zdrojů na Pyrenejském poloostrově přestane přijít vniveč v domácí síti a začne proudit ke spotřebitelům a průmyslovým podnikům na druhém břehu Středozemního moře.
Energetičtí experti napříč kontinentem opakovaně varují, že bez důkladnějšího propojení národních sítí Evropa své klimatické závazky nenaplní. Klíčový problém spočívá v nerovnoměrném rozmístění zdrojů: některé státy hýří přebytky zelené elektřiny, zatímco jiné trpí nedostatkem a drahotou. Nová podmořská vedení mezi oběma zeměmi mají tuto nerovnováhu alespoň částečně napravit.
Technologie HVDC – vysokonapěťový přenos stejnosměrného proudu – se prosazuje jako klíčové řešení pro propojování vzdálených energetických trhů. Odborníci z evropské sítě provozovatelů přenosových soustav ENTSO-E potvrzují, že tato technologie zvládne dopravit obrovské množství energie na tisíce kilometrů s minimálními ztrátami. Pro trasy vedoucí po mořském dně jde prakticky o jedinou skutečně efektivní volbu.
Proč Španělsko vyrábí víc elektřiny, než samo spotřebuje
Španělsko v uplynulých letech masivně buduje kapacity v oblasti obnovitelné energie. Za slunečných a větrných dnů dokáže vyprodukovat tolik elektřiny, že domácí síť ji jednoduše nestačí pohltit. Ceny na burze pak padají hluboko pod nulu, protože elektrárny nemají kam přebytky odprodat.
Jádro problému tkví ve špatném napojení Španělska na zbytek Evropy. Stávající propojení s Francií disponuje kapacitou přibližně 3 000 megawattů — to je zoufale málo ve srovnání s výkonností španělských větrných a fotovoltaických instalací, jejichž přebytky stále rostou.
Španělsko se v praxi chová jako energetický ostrov: produkuje velká množství čisté elektřiny, avšak nemá dostatek přenosových kapacit, aby ji vyvezlo. Pro Evropskou unii to představuje mrhání obrovským potenciálem. Na jedné straně stojí stát s nadprodukcí zelené energie, na druhé průmyslové ekonomiky s rostoucí poptávkou. Z toho vzešel nápad vybudovat doslova „elektřinovou dálnici“ hluboko pod mořskou hladinou.
Mezinárodní energetická agentura označuje nedostatečné přeshraniční kapacity za jednu z hlavních překážek energetické transformace Evropy. Podle jejích analýz by státy s vysokým podílem obnovitelných zdrojů mohly ušetřit až třicet procent nákladů, kdyby mohly volně obchodovat s elektřinou přes hranice.
Dva projekty, jeden záměr: dopravit zelenou elektřinu do Itálie
ENTSO-E zahrnula do svého desetiletého rozvojového plánu TYNDP 2026 dva velké projekty: Apollo Link a Iberia Link. Oba mají přímo propojit Španělsko s Itálií prostřednictvím podmořských kabelů s vysokonapěťovým stejnosměrným přenosem.
Apollo Link má být nejvýkonnějším z plánovaných vedení. Jeho parametry jsou skutečně působivé:
- plánovaný přenosový výkon 2 gigawatty
- technologie HVDC bipolární systém 525 kilovoltů
- předpokládané spuštění provozu kolem roku 2032
- trasa z Pyrenejského poloostrova do severních oblastí Itálie
- délka několik set kilometrů pod hladinou Středozemního moře
- kapacita schopná pokrýt spotřebu několika milionů domácností
Dva gigawatty stačí k zásobení milionů domácností, v závislosti na průměrné spotřebě. V reálu část výkonu zamíří do průmyslu, část do měst a část pomůže stabilizovat italskou síť v obdobích špičkové poptávky.
Volba napětí 525 kilovoltů a bipolárního uspořádání snižuje přenosové ztráty a zvyšuje spolehlivost celého systému. Pokud dojde k poruše jednoho vodiče, druhý může dál pracovat s omezeným výkonem — riziko náhlého výpadku je tak výrazně nižší.
Iberia Link sází na rekordní délku místo rekordního výkonu
Druhý projekt, Iberia Link, staví spíše na dosahu než na surové síle. Jeho plánovaný přenosový výkon dosahuje 1,2 gigawattu a technologie zůstává stejná jako u Apollo Link — HVDC s bipolárním systémem. Zásadní rozdíl spočívá v délce trasy.
Vzdálenost přesahující tisíc kilometrů z něj učiní jeden z nejdelších podmořských kabelů na světě. I přes nižší výkon ve srovnání s Apollo Link otevírá tato trasa zcela nové možnosti pro propojení energetických systémů obou zemí v různých regionech.
Analýzy ukazují, že dlouhé podmořské kabely dokážou efektivně propojovat trhy s velmi odlišnými výrobními profily. Když ve Španělsku silně fouká a severoitalské elektrárny musejí sáhnout po dražších zdrojích, podmořské vedení situaci vyrovná. Elektřina poteče tam, kde je nejdražší — to sníží účty koncovým odběratelům a posílí konkurenci na trhu.
Z pohledu unijní klimatické politiky jde o zásadní posun. Místo výhradního důrazu na stavbu nových zdrojů se strategie čím dál více přiklání k chytrému přenosu a ukládání energie. Podmořské kabely se stávají jedním z pilířů této změny.
Nižší ceny elektřiny a větší bezpečnost pro celou Evropu
Proč věnuje Evropská unie těmto projektům tolik energie a pozornosti? Existují tři klíčové přínosy: bezpečnost dodávek, stabilita trhu a efektivnější využití obnovitelných zdrojů.
Bezpečnost dodávek roste, protože v případě výpadku v jedné zemi může sousední stát rychle navýšit přetoky. Stabilnější ceny přináší lépe propojené evropské trhy s méně prudkými cenovými výkyvy. Menší plýtvání zelenou energií nastává tehdy, když španělská elektřina místo zbytečného „zmizení“ v přetížené síti zamíří tam, kde skutečně chybí.
Odborníci z Evropské komise zdůrazňují, že nová propojení pomohou snížit ceny elektřiny pro běžné spotřebitele — a to nejen ve dvou dotčených zemích, ale v celé integrované evropské síti. Poklesne-li cena v Itálii díky levnému španělskému větru, pozitivní efekt se přenese i do sousedních států jako Rakousko, Slovinsko či Francie.
Pro průmysl znamenají spolehlivá přeshraniční vedení možnost plánovat výrobu s větší jistotou. Energeticky náročné provozy — hutě, chemičky nebo papírny — mohou využívat výhodných cen v době, kdy sousední země generují přebytky obnovitelné elektřiny.
Dlouhá cesta od záměru k položení prvního kabelu
Ačkoli byly Apollo Link i Iberia Link zařazeny do plánu TYNDP 2026, jde stále teprve o úplný začátek. Toto zařazení je podmínkou pro to, aby projekty mohly žádat o status Projektu společného zájmu (PCI). Právě ten otevírá přístup k financování z unijního rozpočtu a ke zjednodušeným správním postupům v členských státech.
Prozatím mají oba projekty status „v průběhu analýzy“. Probíhají podrobné technické, environmentální a ekonomické studie. ENTSO-E musí doložit, že přínosy výstavby převýší náklady — jak pro jednotlivé země, tak pro celou evropskou síť. Konkrétnější informace se očekávají až koncem roku 2026.
Oběma projektům navíc stále chybí klíčové ingredience: formální podpora provozovatelů přenosových soustav v dotčených státech, kompletní správní povolení a závazně schválená trasa kabelů. Historie bohužel ukazuje, že podobné iniciativy dokážou uvíznout na dlouhá léta kvůli politickým, ekologickým nebo finančním sporům.
Investice takového rozsahu vyžaduje shodu mnoha stran — od vlád přes regulátory až po místní komunity a ekologické organizace. Při pokládce kabelů je přitom nutné minimalizovat dopady na mořské ekosystémy, zejména v oblastech s citlivou faunou.
Ani to nestačí k úplnému vyřešení energetické izolace poloostrova
I kdyby vše proběhlo hladce a oba kabely byly postaveny a spuštěny, problém energetické izolace Pyrenejského poloostrova by nebyl zcela vyřešen. Odborníci odhadují, že k plné integraci s evropským trhem je zapotřebí 10 až 15 gigawattů kapacity mezisystémových propojení.
Apollo Link a Iberia Link dohromady přinesou 3,2 gigawattu. To je bezpochyby důležitý krok vpřed, avšak stále jen část celé cesty. Španělsko, Portugalsko i zbytek Evropy budou muset plánovat další investice do interkonektorů — pozemních i námořních.
Nové kabely budou spíše prvním krokem energetické integrace Pyrenejského poloostrova s kontinentem než definitivním řešením všech problémů. Čím více propojení mezi zeměmi existuje, tím menší je riziko dramatických skoků cen elektřiny způsobených suchem, nedostatkem větru nebo plynovou krizí v jednom regionu. Odborníci přitom vypočítali, že každý přidaný gigawatt přeshraniční kapacity může snížit průměrnou velkoobchodní cenu elektřiny v Evropě o dvě až čtyři procenta — a to se na ročních účtech domácností reálně projeví.
Co to znamená pro budoucnost evropské energetiky
Podmořské interkonektory názorně ukazují, že evropský energetický systém se čím dál více chová jako jedna hustě propletená síť. Pro Česko to má rovněž svůj význam. Země rozjíždí fotovoltaiku, modernizuje přenosovou soustavu a stále živěji diskutuje o nových vedeních k sousedním státům.
Logika je stejná: tam, kde fouká a slunce svítí, lze budovat přebytky výkonu — ale bez „energetických dálnic“ zůstanou nevyužité. Vedení HVDC z Baltského moře do středu Evropy nebo nové kabely do Skandinávie by plnily obdobnou funkci jako spojení Španělsko–Itálie, jen v jiném koutu kontinentu.
V praxi to rovněž znamená rostoucí roli flexibility. V hustě propojené síti bude elektřina přirozeně proudit tam, kde jsou nejpříznivější ceny. Státy, které rychleji investují do moderních přenosových vedení a úložišť energie, získají nejen nižší účty, ale i konkurenční výhodu pro průmysl. Španělsko kalkuluje s tím, že se stane „vývozcem“ zelené elektřiny. Itálie doufá v stabilizaci svého systému a úlevu pro spotřebitele.
Pro zbytek Evropy jde o další krok k soudržnějšímu a odolnějšímu trhu s elektřinou. Budoucnost energetiky nespočívá jen ve stavbě nových zdrojů, ale především v chytrém propojování toho, co už máme.
