Výzkum: co dělají lidé, kteří jsou po sedmdesátce nejšťastnější

Proč jsou někteří senioři šťastnější než ve čtyřiceti

Mnoho lidí přes sedmdesát se cítí šťastnějších než kdykoli předtím — a není to náhoda. Nový výzkum odhalil, co mají tito lidé společného. A překvapivě to nemá nic společného se zdravím ani s výší úspor.

Izraelská lékařka a behaviorální vědkyně prostudovala data tisíců starších lidí a dospěla k pozoruhodným závěrům. Rozhodující není ani zdravotní stav, ani finanční situace, ale způsob, jakým lidé nahlížejí na sebe a na vlastní život.

Co stojí za spokojeností po sedmdesátce

Odchod do důchodu nepřináší automaticky klid a radost. Mnozí lidé se obávají osamělosti, úbytku sil a různých ztrát. Přesto celá řada výzkumů ukazuje, že velká skupina seniorů se cítí emotionálně stabilnější a vděčnější než v mladších letech.

Izraelská lékařka Liora Bar-Tur, specializující se na behaviorální vědu a psychogeriatrii, sbírala data o starších lidech a propojovala je s jejich pocitem pohody. Nezaměřovala se pouze na nemoci, příjmy nebo rodinné poměry, ale především na to, jak lidé sami hodnotí vlastní život.

Jádro věci: nejšťastnější senioři se naučili přijmout svůj život takový, jaký byl — včetně chyb, jizev a špatných odboček.

Podle Bar-Tur a americké psycholožky Carol Ryff se „šťastné stárnutí" opírá o kombinaci šesti pilířů. Kdo s nimi vědomě pracuje, dosahuje v průměru vyšší míry životní radosti po sedmdesátce.

Šest pilířů spokojeného života po sedmdesátce

1. Přijmout sebe sama — i se všemi nedokonalostmi

Nejdůležitějším faktorem je sebepřijetí. Nejšťastnější senioři se nevracejí donekonečna k lítosti ani k sebekritice. Ohlížejí se za svým životem s laskavým pohledem — i přes rozvody, neúspěchy nebo nemoci.

Dělají tři věci jinak:

• Chyby vnímají jako příležitost k učení, nikoli jako důkaz vlastního selhání.
• Svá omezení uznávají, ale záměrně posilují své silné stránky.
• Méně se srovnávají s vrstevníky nebo s idealizovanými obrazy úspěšného života.

Tento postoj snižuje stres a pocity viny, čímž uvolňuje prostor pro radost z malých věcí: káva na sluníčku, vtip se sousedem, dobrá kniha.

2. Vztahy, které skutečně něco znamenají

Sociální kontakty nejsou příjemným bonusem — jsou druhým zásadním předpokladem. Senioři, kteří se cítí nejšťastněji, aktivně investují do svých vztahů. Nemusí jít o velký okruh přátel; několik blízkých vazeb často plně stačí.

Záleží především na:

• pravidelném kontaktu s rodinou nebo dobrými přáteli, nejlépe tváří v tvář;
• pocitu sounáležitosti — například v pěveckém sboru, spolku nebo kavárně;
• vztazích, v nichž člověk nejen dává, ale také dostává: pozornost, pomoc, humor.

Týdenní procházka se stálým kamarádem může pro pocit štěstí udělat víc než leckterý lék.

3. Udržet si co největší samostatnost

Důležitou roli hraje také autonomie. Lidé, kteří zvládají většinu věcí samostatně, se zpravidla cítí svobodněji a spokojeněji. Nejde jen o to, umět se sám obléct nebo uvařit.

Autonomie zahrnuje například:

• možnost sám rozhodovat o tom, jak bude den vypadat;
• samostatné nakupování nebo cestování, třeba hromadnou dopravou;
• pokračování v oblíbeném koníčku nebo sportu.

I malé kousky samostatnosti — například sám si zvolit, co bude k večeři nebo kdy vstát — dávají člověku pocit důstojnosti a kontroly nad vlastním životem.

4. Bydlet na místě, kde se člověk cítí bezpečně a doma

Čtvrtý pilíř tvoří pocit jistoty v bezprostředním okolí. Nejspokojenější senioři obvykle žijí na místě, které jim připadá důvěrně známé: čtvrť, kde znají pekaře, přehledný byt, dům, kde se cítí v bezpečí.

To může znamenat, že někdo:

• raději přesídlí do menšího prostoru, aby vše zvládl sám;
• vědomě zvolí bydlení blízko dětí nebo potřebných služeb;
• upraví svůj domov pomocnými prostředky, aby mohl zůstat déle samostatný.

Není to velikost domu, ale míra pohodlí a bezpečí, která rozhoduje o pocitu štěstí.

5. Mít cíle — i v osmdesáti letech

Pozoruhodný detail z výzkumu: nejšťastnější senioři mají téměř vždy na co se těšit. Pracují na malých či větších cílech, jakkoli skromných — praktických, tvůrčích nebo společenských.

Příklady zahrnují:

• učení nového jazyka přes aplikaci nebo kurz;
• pomoc na komunitní zahrádce;
• pravidelné hlídání vnoučat;
• trénink na místní pěší pochod;
• vytvoření rodinného fotoalba.

Nejde o úspěch v očích druhých, ale o pocit, že člověk do něčeho vkládá energii a vidí pokrok.

6. Stále růst a učit se — bez ohledu na věk

Posledním pilířem je osobní rozvoj. Mnoho šťastných seniorů se nepovažuje za „hotové", ale za lidi, kteří se stále ještě mohou něco nového naučit. Nemusí to být univerzitní studium. Naučit se ovládat chytrý telefon, zapsat se na kurz malování nebo objevit nový hudební žánr — to vše se počítá stejně.

Kdo zůstane zvídavý, cítí se méně starý. Věk v kalendáři roste, ale vnitřní pocit zůstává překvapivě mladý.

Co z toho plyne pro ty, kdo chtějí být ve stáří šťastní

Kdo je ještě daleko od důchodu, může z tohoto výzkumu vytěžit hodně. Pilíře příjemného stárnutí lze totiž posilovat už ve středním věku. Vztahy se neudržují až po sedmdesátce — budují se v předchozích desetiletích. Totéž platí pro aktivní životní styl a odvahu pravidelně zkoušet něco nového.

Několik praktických kroků, které fungují v každém věku:

• Zapište jeden svůj neúspěch a pojmenujte, co vás naučil.
• Každý týden si vědomě naplánujte chvíli s někým, u koho se cítíte dobře.
• Najděte jeden malý kousek samostatnosti, který můžete znovu převzít — třeba sám někam vyrazit.
• Stanovte si dosažitelný cíl na příští tři měsíce, byť sebemenší.
• Vyberte si dovednost, kterou jste vždy chtěli ovládnout, a udělejte první krok.

Další poznatky: štěstí, zdraví a realistická očekávání

Mnoho lidí spojuje štěstí ve vyšším věku s dokonalým zdravím — jenže tento vztah je slabší, než se obecně předpokládá. Přiměřená fyzická kondice samozřejmě pomáhá, ale výzkumy ukazují, že i lidé s chronickými obtížemi mohou dosáhnout vysoké míry spokojenosti, pokud šest pilířů víceméně drží pohromadě.

Velkou roli hrají realistická očekávání. Kdo přijme, že tělo zpomaluje, ale vědomě se soustředí na to, co stále jde, má větší prostor pro radost. Třeba přestane běhat, ale s velkou chutí začne chodit s holemi. Nebo zanechá dálkových cest a naplno se věnuje dobrovolnictví v okolí.

Nápadné je také to, že mnoho šťastných seniorů sdílí své zkušenosti s ostatními. Mluví o své minulosti — i o těžkých obdobích — a díky tomu se cítí vidění a slyšení. Pro rodinné příslušníky a pečovatele je to příležitost: nasloucháním, kladením otázek a společným vzpomínáním pomáháte vytvářet přesně ty ingredience, které rozhodují o tom, zda bude stáří šedivé — nebo překvapivě pestré.