Filmové plakáty na bleším trhu: proč přibývá podvodů
Znáte tu situaci: na jednom ze stánků na vás mrkne ikonický velký plakát, vytažený zdánlivě z půdy, za lákavou, ale ne zrovna směšnou cenu. Barvy září, papír vypadá čistě, prodejce má pro každý kus připravený příběh. Vše nasvědčuje tomu, že sáhnete do kapsy. A přesto stačí jediný detail, aby celá iluze spadla.
Svět dekoračního bydlení miluje filmovou ikonografii, což na bleších trzích znásobuje příležitosti k nástrahám. Odborníci i profesionální sběratelé opakovaně upozorňují na přemnožení reprodukcí prodávaných jako originály. Rozdíl tkví ve způsobu výroby: distribuční plakáty byly stvořeny pro kinosál, nikoli pro obývací pokoj. Správný reflex začíná jediným rychlým pohledem.
Spolehlivý znak starého plakátu, který odhalíte za 2 sekundy
Před osmdesátými lety téměř 100 % filmových plakátů určených do kin přicházelo složených, nikdy srolovaných. Velký předosmdesátkový plakát bez viditelných stop po přeložení je proto krajně podezřelý. Na místě přejeďte pohledem celou plochu a hledejte původní záhyby. Pokud žádné nenajdete, nákup zastavte a zkontrolujte ostatní znaky.
Distributoři posílali plakáty formátu 120×160 složené do segmentů přibližně velikosti A4, což zanechává ostré linie a na křížení znatelně ohmataný papír. Tato přirozená únava materiálu dává smysl u tenkého, matného nosiče. Dokonale hladký, srolovaný povrch signalizuje téměř vždy reedici nebo dekorativní poster. Tento první filtr vám ušetří čas a nezřídka i peníze.
Správné postupy na místě: papír, formáty, vůně, lupa
Nejprve se dotkněte: tenký, matný a poddajný papír odpovídá originálu, zatímco silný a lesklý papír prozrazuje reprodukci. Poté zkontrolujte záhyby a jejich křížené opotřebení. Změřte nebo odhadněte historické francouzské formáty — 120×160, 60×80, 40×60 — a zpozorněte, jakmile narazíte na 61×91 cm, typický rozměr moderního posteru. Přičichněte k charakteristické vůni zoxidovaného starého papíru, kterou recentní digitální tisk jen zřídkakdy dokáže napodobit. S malou lupou pak snadno rozlišíte plošné barvy tradičního tisku od pravidelné CMYK rastrovací sítě.
Názorný příklad: plakát k filmu Tontons Flingueurs z roku 1963 nalezený srolovaný, lesklý, s křiklavě živými barvami. Jakkoli je hezký, kus z té doby dodávaný do kin by bez přepravních záhybů jednoduše nepřežil. V takovém případě jde o reedici z přelomu tisíciletí — má dekorativní hodnotu, nikoli muzejní. Nestojí víc než 15 €, daleko od cen, které na bleších trzích někdy prodejci požadují.
Distribuční plakát, reedice nebo dekorativní poster: jak zaplatit správnou cenu?
Originální distribuční plakát z první premiéry mívá zpravidla původní záhyby, tenký papír a tiskem uvedené informace v dolní části — distributor, tiskárna, dobové právní náležitosti. Oficiální reedice pro nové uvedení do kin existují také, ale lze je identifikovat podle jiných údajů a nápadně svěžího stavu. Moderní dekorativní poster poznáte okamžitě podle kombinace nestandardního formátu a digitálního zpracování. Nejde o to reprodukcím se vyhýbat — jde o to nezaplatit za ně cenu historického kusu.
Na stánku si před označením za reprodukci vyžádejte alespoň dva červené signály najednou: úplná absence záhybů na velkém předosmdesátkovém plakátu, lesklý papír, nestandardní formát, rastrová síť viditelná pod lupou. Jakmile se sejdou dva signály, vyjednávejte cenu dekorativního předmětu, nebo raději odejděte. V případě pochybností vyfoťte spodní okraje plakátu a požádejte o názor specializovaného obchodníka nebo sběratelskou komunitu. Je to otázka sekund, ne náhody.
