Překvapivý objev: lidé a zvířata vnímají zvuky podobně
Nová studie provedená na tisících dobrovolníků naznačuje něco fascinujícího — podobné zvuky přitahují jak lidi, tak zvířata. Výzkumníci porovnali reakce na živočišné zpěvy a výsledky překvapivě potvrzují intuici, kterou měl Darwin už před 150 lety.
Ukazuje se, že naše zvukové preference možná sdílíme se žábami, ptáky, cvrčky i dalšími živočichy. Vědci analyzovali reakce více než 4 000 internetových uživatelů na zpěvy různých druhů a srovnali je s tím, jak na tytéž zvuky reagují samotná zvířata. Výsledky naznačují, že náš „hudební vkus“ sahá mnohem hlouběji, než kde leží hranice našeho vlastního druhu.
Darwin měl pravdu — jen to trvalo 150 let dokázat
Už v 19. století Charles Darwin tvrdil, že zvířata — podobně jako lidé — disponují určitým smyslem pro krásu. Domníval se, že samice mnoha druhů si vybírají partnery nejen podle fyzické síly, ale také podle toho, jak lákavě zní jejich zpěv nebo námluvní rituály. Dlouhou dobu to však zůstávalo zajímavou hypotézou bez pevného datového základu.
Teď máme konečně rozsáhlé důkazy. Studie uveřejněná v časopise Science vsadila na jednoduchý, ale geniální přístup: internetový experiment ve formě hry. Účastníci poslouchali dvojice nahrávek živočišných zvuků a označovali, která z nich jim přijde příjemnější. Tytéž nahrávky byly předtím testovány na zvířatech v klasických behaviorálních pokusech. Čím více se daný zvuk „líbil“ zvířatům, tím ochotněji — a rychleji — jej volili také lidé, jako by se řídili čistým instinktem.
Jak probíhala studie se čtyřmi tisíci účastníky
Mezinárodní výzkumný tým vedený Loganem Jamesem z McGill University a Smithsonian Tropical Research Institute sestavil sadu 110 párů nahrávek. Zahrnovala zpěvy a zvuky 16 různých druhů, mimo jiné:
- žáby túngara ze Střední Ameriky
- diamantové amadinky — drobné zpěvné ptáky
- různé druhy cvrčků a dalšího hmyzu
- další ptačí i obojživelnické druhy
Účastníci navštívili webovou stránku projektu, nasadili sluchátka a v každé dvojici nahrávek vybrali tu, která podle nich „zněla lépe“. Nemuseli znát druhy ani chápat smysl experimentu — stačilo důvěřovat vlastním uším.
Preference samotných zvířat byly ověřovány klasickými metodami. Například samici žáby se přehrávaly různé verze samčího zpěvu a měřilo se, ke kterému reproduktoru se ochotněji přibližuje. Podobně lze testovat ptáky a hmyz sledováním jejich pohybu, délky pobytu na určitém místě nebo intenzity námluv.
Porovnáním dat ze zvířecích experimentů s odpověďmi lidí badatelé zaznamenali výraznou shodu v hodnocení přitažlivosti stejných zvuků. V našem vnímání toho, co „zní dobře“, tedy tkví něco univerzálnějšího, než je kultura, módní vkus nebo hudební vzdělání.
Které vlastnosti zvuků nás přitahují nejvíc
Klíčovou roli nehrály ani tak konkrétní druhy, ale vlastnosti samotného zvuku. Zvířata i lidé se nejčastěji shodli u těchto charakteristik:
- zvuky s nižší frekvencí — hlubší tóny
- zpěvy obohacené o ozdobné prvky — krátká cvaknutí, trylek nebo pulzující vložky
- signály se složitější strukturou oproti monotónním voláním
- melodie s výraznými kontrasty mezi tóny
Skvělým příkladem je právě žába túngara. Již od 80. let 20. století je známo, že samice tohoto druhu preferují samce, jejichž „milostné volání“ obsahuje dodatečné prvky — jakési hluboké zvukové rázy nebo rychlé vibrace kolem hlavního tónu. Díky nim je signál složitější a lépe vyniká mezi ostatními.
Nyní se ukázalo, že lidé reagují téměř identicky: zpěv s ozdobami volí jako příjemnější, i když vůbec netuší, že jde o námluvy. Navíc to dělají rychleji — reakční čas se zkracuje v momentě, kdy jejich volba odpovídá preferenci daného druhu.
Pozoruhodné je také to, že hudební vzdělání mělo na výběr účastníků jen minimální vliv. Hudebníci i „nehudebnící“ označovali jako atraktivní podobné zvuky. To naznačuje, že zde působí především vrozené sluchové mechanismy, nikoli naučená pravidla harmonie či rytmu.
Co má náš sluch společného s uchem žáby
Vědci vysvětlují shodu preferencí lidí a zvířat společným evolučním dědictvím. Sluchový systém obratlovců funguje na podobných principech: bubínek, receptory ve vnitřním uchu, neurony analyzující frekvenci a rytmus signálu.
Pokud určité vlastnosti zvuku po miliony let pomáhají živočichům při výběru partnera nebo při vyhýbání se predátorům, není divu, že mozek na ně reaguje specifickým způsobem. Táž citlivost se pak může stát základem lidské hudby.
Vše nasvědčuje tomu, že to, čemu říkáme hudební vkus, vyrůstá z velmi starých pravidel sluchového vnímání, která jsou společná mnoha druhům. Jinými slovy — když posloucháš oblíbenou píseň s výrazným basem a bohatou melodickou linkou, využíváš tytéž nervové dráhy, které u žáby túngara rozhodují o výběru partnera. Rozdíl spočívá ve složitosti signálu a kulturním kontextu, ale základní biologie zůstává překvapivě podobná.
Občanská věda v praxi: hra pro lidi z celého světa
Autoři studie využili platformu The Music Lab provozovanou Yale University. Jde o místo, kde vědci proměňují seriózní experimenty v jednoduché webové hry. Díky tomu dokážou během krátké doby shromáždit data od tisíců lidí z různých zemí — místo aby do laboratoře zvali jen hrstku dobrovolníků.
Takovýto model práce přináší hned několik výhod:
- umožňuje otestovat velmi rozmanitou skupinu účastníků
- zkracuje dobu sběru dat z let na pouhé měsíce
- buduje zájem o vědu u běžných uživatelů internetu
- snižuje náklady na provádění výzkumu
- zpřístupňuje vědeckou práci širší veřejnosti
Díky tomuto projektu se podařilo převést poměrně abstraktní Darwinovu koncepci na měřitelné výsledky opřené o velký vzorek. Jde o vzácný případ, kdy vizionářská teorie z 19. století obstojí i před masovým online testem — a obě části skládačky k sobě dokonale zapadnou.
Co nám to říká o hudbě i o nás samotných
Pokud naše zvukové preference částečně sdílíme s jinými druhy, otevírá se tím několik zajímavých závěrů. Zaprvé — hudba může být nejen výtvorem kultury, ale také prodloužením biologie. Využívá přirozené sklony našeho sluchového systému, například zálibu v určitých rytmech nebo v kontrastu mezi nízkými a vysokými tóny.
Zadruhé nám to pomáhá pochopit, proč některé skladební prvky fungují téměř na každého. Výrazný bas v nás okamžitě probouzí chuť se pohybovat. Rychlé ozdoby ve zpěvu nebo u nástroje upoutají pozornost podobně jako rozvinutý zpěv samce ve světě zvířat.
Objevuje se také praktický rozměr: znalost vrozených akustických preferencí se může hodit při navrhování výstražných signálů, zvuků v aplikacích nebo dokonce v oblasti terapie. Zvuky lépe přizpůsobené přirozenému způsobu zpracování informací si snadněji všimneme a zapamatujeme je.
Co vědci plánují zkoumat dál
Tým stojící za tímto projektem upozorňuje, že jde teprve o začátek. Dalším krokem bude ověření, zda podobná shoda mezi lidmi a zvířaty existuje i u jiných smyslů — například u zraku nebo čichu. Pokud ano, ukáže se, že i naše vnímání „pěkného výhledu“ nebo „příjemné vůně“ se opírá o staré, společné mechanismy.
Nelze přitom opomíjet ani silnou kulturní vrstvu, která na nás působí. To, že máme určité vrozené preference, neznamená, že všichni posloucháme stejné žánry. Různé hudební styly však pracují s podobnými ingrediencemi: rytmem, kontrastem, napětím a uvolněním. Přesně s takovými prvky, které v přírodě dávají zvukům smysl již miliony let.
Až tě tedy příště okouzlí ptačí zpěv za oknem nebo rytmické kvákání žab u rybníka, můžeš se na to podívat úplně jinak. Možná reaguješ na tytéž vlastnosti signálu, které někde v tropickém pralese pomáhají živočichům najít si partnera. A tvůj oblíbený playlist v telefonu se řídí velmi podobnými pravidly — jen ve složitější, ryze lidské verzi.
