Dvě skupiny dětí, dvě zcela odlišná pravidla hry
Existují dvě skupiny dětí, které vyrůstají podle naprosto rozdílných životních scénářů. Jedni se od malička učí, že svět se přizpůsobí jejich potřebám. Druzí se učí, že přežití závisí na tichém souhlasu a schopnosti vydržet bez protestů.
Nejde přitom o jednoduchý spor bohatých proti chudým. Jde spíš o rozdíl mezi těmi, jejichž okolí je od útlého věku povzbuzovalo, aby otevřeně mluvili o svých potřebách, a těmi, kteří se naučili, že bezpečí spočívá v poslušnosti a přizpůsobení. Obě skupiny dostaly v dětství reálný – a svým způsobem správný – obraz toho, jak fungují instituce, škola nebo práce.
Jak výchova programuje pocit vlastní účinnosti
V mnoha rodinách děti od mala slyší: „Když ti něco nevyhovuje, řekni to.“ „Obrať se na učitele.“ „Máš právo se ptát.“ Rodiče volají třídním učitelům, vyjednávají termíny, podávají reklamace a od systému prostě očekávají, že se přizpůsobí. Dítě toto chování vstřebává jako vzduch – a začíná automaticky předpokládat, že když otevře ústa, něco se skutečně změní.
V jiných domácnostech platí úplně jiný návod k životu: „Nevystrkuj se.“ „Nedráždi šéfa.“ „Buď vděčný, že tě vůbec přijali.“ Tam student nezpochybňuje rozhodnutí učitele, pacient nediskutuje s lékařem a zaměstnanec bere přesčasy beze slova. Bezpečí zde znamená přizpůsobení, ne stanovování vlastních podmínek.
Sociologové už léta popisují tyto dva výchovné styly. První – nazvěme ho „trénujeme na instituce“ – znamená, že dítě chodí na kroužky, má nabitý kalendář, rodič mluví s učiteli jako s rovnocennými partnery, povzbuzuje k otázkám a vysvětluje, jak psát e-maily, podávat odvolání nebo vyjednávat termíny. Druhý styl – „hlavně ať roste“ – zahrnuje lásku, jídlo a střechu nad hlavou, ale škola, úřady a lékaři jsou posvátná instituce. Vstupuje se k nim s čepicí v ruce, ne s námitkami.
Výsledek jsou dvě zcela odlišné dospělé osobnosti. Jedna v ordinaci lékaře řekne: „Chci promluvit o jiné možnosti léčby.“ Druhá přijme první recept a odejde, i když uvnitř cítí, že něco nesedí. Výzkumy sociální mobility ukazují, že výš se obvykle šplhají ti, kdo věří, že změna je možná a že má smysl se o ni přihlásit. Tato víra ale nespadne z nebe – formuje se v předškolním věku a ovlivňuje celou profesní dráhu.
Tělo si sociální třídu pamatuje
Psychologický rozdíl se rychle přelévá do biologie. Dlouhodobý stres, finanční nejistota a neustálé přizpůsobování zanechávají v organismu konkrétní, měřitelné stopy. Nové studie prokazují spojitost mezi obtížným dětstvím v nižší sociální třídě a změnami ve stavbě a funkci srdečního svalu v dospělosti. Nejde o metaforu zlomeného srdce – jde o naměřené fyziologické rozdíly.
Trvalý boj o přežití se pojí s vyšší hladinou kortizolu, chronickými záněty a poruchami spánku. Organismus se prostě naučí žít v režimu trvalého poplachu. Děti, které od malička vycítily napjatou atmosféru, nepředvídatelné účty nebo obavy rodičů před šéfem, vstupují do dospělosti s tělem nastaveným na neustálou bdělost. Jsou to právě ti, kdo se naučili „nepřekážet“ – a dlouhodobě za to platí zdravím.
Osoby vychované ve větším pocitu bezpečí mají obvykle nižší bazální úroveň stresu. Snáze riskují, mění práci, požadují lepší podmínky. Jednoduše na to mají síly. Chronický stres z dětství přitom ovlivňuje imunitní systém, kardiovaskulární funkce a dokonce i rychlost stárnutí na buněčné úrovni – to není spekulace, ale závěry psychosomatického výzkumu.
Proč na vrchol častěji míří ti, co se cítí „jako doma“
Ve firmách, úřadech a organizacích je velmi dobře vidět, kdo se od dětství pohyboval v institucích jako na domácí půdě. Jsou to ti, kteří bez zaváhání vezmou slovo na poradě, nebojí se říct „myslím si, že…“, žádají o přidání, vstupují do otevřených diskusí a přitom vypadají klidně a sebejistě. Nábory i povýšení takové postoje jednoznačně upřednostňují – snadno je totiž zaměnit s „přirozeným vedením“.
Kandidát vychovaný v rodině, která školy, lékaře a úřady brala jako partnery, působí na pohovoru odvážně a kompetentně – prostě jako někdo „stvořený k řízení“. Naproti tomu člověk, který celý život trénoval přizpůsobení a nevystrkování se, vedle něj působí nejistě a málo angažovaně, i když může mít hlubší znalosti a lepší dovednosti.
Systém odměňuje to, co dobře zná: sebevědomí, expresi, asertivitu. Protože tyto vlastnosti častěji vyrůstají v domácnostech s vyšším statusem, třídní výhoda se postupně přetaví v „osobnost“ a nakonec v manažerské pozice. Nikdo neřekne: „Povýšili jsme ho, protože vyrůstal v privilegovaném prostředí.“ Spíš zazní: „On má to něco.“ Personalisté přitom běžně hodnotí kandidáty podle kritérií, která v sobě nesou skryté třídní znaky – způsob sebeprezentace, komunikační styl, znalost nepsaných pravidel korporátní kultury. A lidé zkrátka najímají lidi podobné sobě.
Jak technologie tento rozdíl ještě prohlubují
Do hry vstupují i algoritmy a digitální platformy. Automatizované náborové systémy se učí na historických datech – na tom, koho zaměstnávali dříve. Pokud dosud přijímali hlavně absolventy určitých škol s konkrétním stylem životopisů, začne systém tyto znaky považovat za měřítko „dobrého kandidáta“. Nevidí přitom, že jsou to zároveň signály sociální třídy.
Sociální sítě podobně zvýhodňují postoje typické pro lidi vychované v přesvědčení, že jejich hlas je důležitý. Algoritmy posilují sebevědomý obsah, silná stanoviska, sebepropagaci. Kdo se od dětství učil, že „dělat povyk“ nestojí za to, bude méně publikovat, častěji mazat napsané příspěvky a přidávat výhrady typu „možná se mýlím, ale…“. Pro algoritmus to vypadá jako nezajímavý obsah – a jde ke dnu.
K tomu přistupuje takzvaná gig ekonomika. Platformy pro přepravu, rozvoz jídla nebo mikrozakázky vytvářejí hlavně ti, kdo se naučili, že systém lze projektovat podle sebe. Využívají je z velké míry ti, kdo se naučili přizpůsobovat cizím pravidlům. Jedni jsou návrháři pravidel, druzí jejich vykonavateli – s minimálním prostorem pro vyjednávání.
Psychická cena sociálního vzestupu
Sociální vzestup zvenčí vypadá jako úspěšný příběh. Dítě dělníka se stane právníkem, dcera uklízečky pracuje v korporaci, první student v rodině se dostane na prestižní univerzitu. Málokdo ale mluví o psychické ceně takového skoku. Člověk, který vyrůstal v režimu neustálého přizpůsobování, musí najednou hrát roli někoho, kdo se cítí v zasedací místnosti jako doma.
Nejde jen o nové pracovní kompetence. Jde o nový způsob bytí v prostoru: jistější hlas, větší volnost v říkání „ne“, odvaha upozornit na chybu nadřízeného nebo navrhnout změnu směru projektu. Je to druh neustálého přepínání mezi dvěma verzemi sebe sama. Doma v rodičovském prostředí platí: „Nestěžuj si, raduj se, že máš stálou práci.“ V novém profesním světě se říká: „Musíš se prodat, vezmi kariéru do svých rukou.“ Mezi těmito dvěma světy se člověk natahuje jako guma.
Vyhoření, syndrom podvodníka, chronická únava – to není jen důsledek přepracovanosti. Je to také výsledek úsilí spojeného s tímto psychickým přeprogramováváním. Mnoho rysů chválených jako „profesionalita“ – okamžité odpovídání na e-maily, souhlasení se vším, předvídání potřeb druhých – bývá ve skutečnosti reflexem přežití, ne charakterovou vlastností. Syndrom podvodníka přitom postihuje převážně lidi z první generace vysokoškoláků nebo ty, kdo dosáhli vyšší pozice než jejich rodiče.
Co s tím v praxi dělat
Rozdíly mezi těmi, kdo se naučili očekávat přizpůsobení, a těmi, kteří se celý život řadili do druhé řady, nelze smazat jedním gestem. Můžeme ale začít od konkrétních kroků, které snižují cenu tohoto rozdělení. Ve firmách a institucích reálnou změnu přinášejí například tato opatření:
- Vědomě se ptát na názor těch, kdo na schůzkách zřídka berou slovo – místo odměňování pouze nejhlasitějších
- Oceňovat práci „v pozadí“, kterou odvádějí lidé zvyklí být tiší a bezproblémoví
- Zavést jasné procedury pro odvolání, žádosti o přidání nebo změny pozic, které nevyžadují neformální „umění vyžadovat“
- Vést komunikační školení tak, aby nevnucovala jediný „správný“ styl založený na maximální expresi
- Anonymizovat první kola výběrových řízení a hodnotit pouze relevantní dovednosti
- Nabízet mentoring a koučink cíleně zaměřený na lidi z méně privilegovaného zázemí
- Zveřejňovat transparentní platové tabulky, které omezují prostor pro individuální vyjednávání
V soukromém životě stojí za to podívat se na vlastní návyky. Člověk, který se celý život přizpůsoboval, může začít od mikrokroků: položit lékaři doplňující otázku, vyjednat si v práci drobnou věc, zapsat si svá očekávání před rozhovorem s šéfem. Naopak někdo s privilegovaným pocitem, že „mu vše náleží“, může vědomě dělat prostor pro druhé – naučit se naslouchat místo mluvení, nepřerušovat, když někdo hledá slova.
Klíčové je pochopit, že se všichni na instituce nedíváme stejnou optikou. Pro jedny jsou úřad, škola nebo korporace něco, co lze formovat a ovlivňovat. Pro druhé jsou to zdi, o které se lépe neopírat. Dokud bude v navrhování pravidel, algoritmů a náborových procesů dominovat ten první pohled, dosavadní výhody se budou dál reprodukovat.
Pro mnohé lidi vychované v režimu přizpůsobování přitom samo vědomí, že jejich opatrnost a poslušnost jsou výsledkem racionálního učení z dětství, působí osvobodivě. Není to charakterová vada. Je to starý program spuštěný v novém kontextu. A každý program lze postupně přepsat – za podmínky, že ho pojmenujeme a přestaneme předstírat, že všichni startujeme ze stejné pozice.
