Brada – samozřejmost, která samozřejmá vůbec není
Všichni ji máme, přesto se nad ní téměř nikdy nezamyslíme. Kostnatá vyvýšenina na spodní části čelisti, kterou označujeme slovem brada, je z evolučního hlediska vlastně překvapující záhadou. Vědci se snažili přijít na kloub jejímu původu celá desetiletí.
Nejnovější rozbory lebek lidí i lidoopů přinášejí neočekávaný závěr: brada pravděpodobně nevznikla proto, abychom lépe žvýkali, artikulovali řeč nebo zaujali partnera. Jde spíše o vedlejší produkt daleko rozsáhlejších proměn lebky a mozku.
Jsme jediní primáti s výraznou kostní bradou
Stačí se podívat na naše nejbližší příbuzné – šimpanze, gorily či orangutany. Žádný z těchto druhů nedisponuje takto zřetelně tvarovanou dolní čelistí jako moderní člověk. Zajímavé je, že ani neandertálci, kteří na Zemi žili současně s Homo sapiens, neměli spodní čelist zakončenou podobným způsobem.
U člověka dolní okraj čelisti tvoří výrazný kostní výběžek – to je ona brada v anatomickém slova smyslu. Teprve od ní dostalo své jméno i ochlupení na tváři. Lidé jsou jedinými primáty, u nichž se tato struktura vyvinula do tak nápadné podoby.
Jak se lidská čelist liší od čelisti ostatních primátů
Žádný jiný primát nevykazuje tvar dolní čelisti typický pro člověka. Antropologové a evoluční biologové se proto po celá léta přeli o to, jak tato odlišnost vlastně vznikla.
Hypotéz bylo hned několik. Část vědců zastávala názor, že brada funguje jako mechanické zpevnění čelisti při kousání tvrdé stravy. Jiní badatelé předpokládali, že usnadňuje tvorbu řeči a artikulaci hlásek.
Třetí skupina viděla v bradě prvek pohlavního výběru – vizuální signál přitažlivosti. Každá z těchto teorií zněla na první pohled přesvědčivě. Jenže tvrdá data je vždy nějak zpochybňovala.
Výzkumníci z University at Buffalo v New Yorku se proto rozhodli přistoupit k problému ze zcela jiného úhlu pohledu.
Co prozradila analýza 532 lebek a dolních čelistí
Namísto hledání konkrétní funkce brady vědci testovali jinou možnost: co kdyby brada vznikla jako pouhý vedlejší efekt jiných změn v lebce? Tým podrobil analýze celkem 532 lebek a dolních čelistí zástupců 15 různých druhů – od lidoopů až po současného člověka.
Badatelé zaznamenali desítky anatomických bodů a zvláštní pozornost věnovali devíti znakům přímo spojeným s oblastí brady. Výsledek byl překvapivý: pouze tři z devíti sledovaných znaků nesly stopy přímého působení přírodního výběru. Zbývajících šest se proměňovalo „mimochodem“ – jako důsledek jiných přestaveb lebky.
Klíčové procesy přitom probíhaly jinde v lebce:
- Lidský mozek se rychle zvětšoval a lebka musela uvolnit více prostoru pro mozkovou tkáň
- Obličej se zkracoval a stahoval dovnitř, čímž se měnily proporce přední části hlavy
- Zuby se zmenšovaly v důsledku změn stravy, celá čelist se redukovala
- Tvar lebky se posouval směrem ke kulatější a gracilnější stavbě
- Spodní čelist se musela přizpůsobit novému uspořádání okolních struktur
- Dolní část obličeje se celkově posunula dozadu
Jakmile tyto procesy začaly působit souběžně, celá geometrie dolní čelisti se nezbytně musela změnit. Čelist přestala být dlouhá a masivní jako u lidoopů, obličej ustoupil dozadu, zuby se zmenšily – a ve spodní části se nevyhnutelně objevila charakteristická vyvýšenina, kterou dnes nazýváme bradou.
Brada jako biologický „spandrel“ – neplánovaná konstrukce
V evoluční biologii existuje pojem „spandrel“, který označuje znaky vzniklé nikoli proto, že je přírodní výběr přímo upřednostňoval, ale jako konstrukční důsledek jiných tlaků a omezení. Termín pochází z architektury.
Ve středověkých katedrálách oblouky podpíraly klenbu a mezi nimi vznikala trojúhelníková pole. Nikdo je neprojektoval záměrně – vyplynula z geometrie oblouků. Teprve dodatečně je umělci začali využívat jako plochu pro výzdobu.
Lidská brada může být přesně takovým biologickým „polem pod obloukem“. Neplánovanou strukturou, která se objevila jako nevyhnutelný výsledek jiných změn. To v praxi znamená, že brada sama o sobě pravděpodobně nepřinášela našim předkům přímou výhodu v přežití ani v rozmnožování.
Stala se viditelným rysem lidské tváře, ale její skutečný zdroj tkví v rostoucím mozku, zmenšujícím se obličeji a proměňujícím se chrupu. Výzkumný tým své závěry publikoval v odborném časopise Evolutionary Anthropology.
Může brada přesto plnit nějakou funkci?
Skutečnost, že brada vznikla bez přímého „zadání“ přírodního výběru, ještě neznamená, že je zcela k ničemu. Evoluce opakovaně ukazuje, že znak vznikne z jednoho důvodu a postupně začne plnit úlohy zcela jiné.
Je tedy možné, že lidská brada ovlivňuje rozložení sil v čelisti při žvýkání – i když k tomu primárně nevznikla. Mění také způsob, jakým světlo a stín modelují dolní část obličeje, což může mít svůj význam v neverbální komunikaci.
V kombinaci s vousy navíc vytváří charakteristický pohlavní signál, zejména u mužů. Takové „druhotné využití“ znaků je v evoluci zcela běžné. Struktura se objeví jako vedlejší efekt a teprve časem ji organismus začne aktivně využívat v nových rolích.
Antropologové a anatomové proto zdůrazňují, že ne každou část lidského těla je nutné okamžitě vysvětlovat jako přesnou adaptaci na konkrétní problém. Mnoho anatomických prvků vzniká z konstrukčních omezení, vzájemných závislostí tkání a souběžných změn probíhajících na více místech najednou.
Co nám brada prozrazuje o naší evoluční cestě
Příběh lidské brady připomíná, že evoluční vysvětlení bývají mnohem složitější, než jak je rádi prezentujeme. Jednoduché příběhy jsou lákavé: „brada posílila čelist, takže přežívali jedinci s bradou“ nebo „brada zvyšovala atraktivitu a usnadňovala získání partnera“.
Spolehlivá data však znovu a znovu ukazují, že skutečnost je méně přímočará. Ne každý anatomický znak vznikl „k něčemu“. Někdy jde o výsledek geometrie kostí, vzájemného přizpůsobování orgánů a náhodného spletu souběžných změn.
Evoluční biologové podobné otázky stále častěji kladou i u dalších charakteristických lidských znaků. Podezření padá například na některá zakřivení páteře spojená se vzpřímeným postojem nebo na detaily tvaru pánve související s porodem a dvounohým pohybem – i ty by mohly být vedlejšími produkty jiných přestaveb.
Smysluplnější než hledat funkci každého jednotlivého znaku je dívat se na organismus jako na celek, v němž na sebe prvky vzájemně tlačí a vynucují si konstrukční kompromisy. Brada, na kterou se díváte každé ráno do zrcadla, je hmatatelnou stopou cesty k většímu mozku, jiné stravě a plošší tváři. Tato zdánlivě drobná kostní vyvýšenina vypráví celý příběh lidské evoluce – a to je na ní možná to nejzajímavější.
