Otázka, která vyčerpané rodiče trápí každou noc
Utěšit miminko při každém pláči, nebo ho nechat, ať se uklidní samo? Tato zdánlivě jednoduchá otázka rozděluje rodiče na dva nesmiřitelné tábory. A nová britská studie situaci rozhodně neuklidnila – spíše přilila oleje do ohně.
Stará bitva v novém kabátě: co říkají výzkumníci?
Celá diskuse se točí především kolem metody zvané cry it out – tedy záměrného nechávání miminka plakat po určitou dobu, aby se naučilo usínat samo. Tato metoda existuje už desítky let a vzbuzuje stejně silné emoce jako od samého začátku.
Britští psychologové Ayten Bilgin a Dieter Wolke z univerzity ve Warwicku sledovali 178 miminek od narození do věku osmnácti měsíců. Zajímalo je, zda děti, které musely na útěchu čekat déle, vykazovaly v pozdějším věku více problémů v chování, emočních obtíží nebo méně bezpečnou vazbu na rodiče.
Jejich závěry, zveřejněné v roce 2020 v mezinárodním odborném časopise, byly překvapivé. V sledované skupině nenašli žádné důkazy, že nechávání miminka plakat poškozuje:
- kvalitu citové vazby mezi rodičem a dítětem
- pozdější problémy v chování, jako je zvýšená agresivita nebo vznětlivost
- emoční problémy, například úzkostnost nebo stažení se do sebe
Studie naznačuje, že kontrolované pláče automaticky nevedou k nejisté vazbě ani k narušení důvěry dítěte.
Pro mnohé rodiče to zní téměř jako úleva. Jenže ostatní odborníci s tímto závěrem zásadně nesouhlasí.
Proč se tolik expertů vůči studii ostře vymezuje
V roce 2021 vyšla ve stejném odborném časopise obsáhlá odpověď dvou dalších vývojových psychologů: Elisabeth Davis a Karen Kramer. Ty zpochybnily jak způsob, jakým byl výzkum navržen, tak i to, jak byl proveden.
Příliš malý vzorek pro zachycení jemných škod?
Jejich první výtka se týkala velikosti vzorku. Podle kritiček je 178 miminek příliš málo na to, aby bylo možné odhalit menší, ale přesto závažné dopady. Pokud by nechávání plakat mělo negativní následky třeba jen u části dětí, v tak malé skupině by tento efekt snadno zanikl v průměrných hodnotách.
U citlivých témat tohoto druhu se standardně provádí takzvaná analýza statistické síly – výpočet, který určuje, kolik účastníků je potřeba k vyvození spolehlivých závěrů. Kritičky uvádějí, že toto pevné metodologické zázemí ve studii chybí.
Co přesně znamená „nechat plakat"?
Druhý problém spočívá v definici samotné metody cry it out. Výzkumníci se rodičů ptali, zda někdy nechávají miminko plakat, aby mu pomohli usnout – nestanovili však žádná přesná kritéria:
- Žádná standardní délka: byla to jedna minuta, nebo půl hodiny?
- Žádná stanovená frekvence: jednou týdně, nebo každou noc?
- Žádné jasné rozlišení mezi dnem a nocí
Ve stejné kategorii tak mohli skončit rodiče, kteří nechali dítě tři minuty kňučet, i rodiče, kteří ho nechávali plakat podstatně déle. Takový rozptyl výsledky velmi komplikuje.
Pokud přesně nevymezíte, co daná metoda obnáší, je téměř nemožné provádět korektní srovnání.
V rozporu s klasickým výzkumem vazby
Výsledky britské studie navíc kolidují se staršími, ale vlivnými výzkumy v oblasti citové vazby. Už v sedmdesátých letech psychologové jako Silvia Bell a Mary Ainsworth ukázali, že děti matek, které rychle reagovaly na pláč, byly v pozdějším věku klidnější, méně plakaly a zdály se mít bezpečnější vazbu.
Nová studie tento obraz obrací naruby – aniž by podle kritiček dostatečně vysvětlila, proč jsou výsledky tak odlišné. Obava zní: rodiče si z britské publikace odnesou hlavně to, že nechávat plakat „nevadí", přestože věda v tomto ohledu zdaleka není jednotná.
Rodiče mezi pocitem viny, nedostatkem spánku a protichůdnými radami
Mladí rodiče přitom řeší zcela praktický problém – zítra prostě musí znovu fungovat. Práce, starší děti, domácnost – všechno běží dál, i když jsou noci roztříštěné na kousky.
Z pohledu psychologie attachmentu zaznívá už desetiletí jasná zpráva: reagujte vřele a rychle. To má pokládat základy pro pocit bezpečí, důvěru ve svět a pozdější emoční stabilitu.
Proti tomu stojí behaviorální metody spánkového tréninku, které zpopularizovaly různé příručky a spánkové koučky. Ty slibují, že miminko se během několika dní nebo týdnů naučí spát celou noc, pokud jsou rodiče ve svém přístupu důslední – například tím, že postupně prodlužují intervaly, než přijdou zkontrolovat.
Mnoha rodičům připadá, jako by museli volit mezi vlastním nočním klidem a emoční jistotou svého dítěte.
Sociální tlak situaci ještě ztěžuje. Necháte miminko plakat? Někdo vám řekne, že jste bezcitní. Přiběhnete při každém pípnutí ke kolébce? Jiní zase varují, že dítě „převezme vládu nad domácností".
Co o miminkách a pláči skutečně víme s jistotou?
Pláč je jediný komunikační prostředek
Miminka neumějí mluvit. Pláč je jejich poplašný systém signalizující hlad, bolest, strach, plnou plenu nebo prostou potřebu blízkosti. Různé výzkumy ukazují, že malé děti průměrně nepláčou méně, když je rodiče vědomě ignorují. Mění se většinou jen to, jak to rodiče sami prožívají.
Miminka se navíc výrazně liší v temperamentu. Některé děti spí po několika týdnech už slušné bloky, jiné potřebují pomoc měsíce i déle. To samo o sobě málokdy vypovídá něco zásadního o výchově nebo o kvalitě vazby.
Několik praktických pravidel palce
- Sledujte celkový obraz. Miminko, které přes den hodně usměvavě navazuje kontakt a nechá se utěšit, obvykle signalizuje zdravou vazbu – i když v noci pláče.
- Hlídejte vlastní limity. Totálně vyčerpaný rodič reaguje méně citlivě. V takovém případě může spánkový trénink pomoci předejít přetížení.
- Rozlišujte protest a paniku. Krátké mručení se zvukově liší od křiku z bolesti nebo strachu. Na druhý typ je vhodné reagovat rychle.
- Buďte opatrní s rigidními schématy. Metoda, která jednomu dítěti vyhovuje, může jiné rozhodit.
Proč věda zůstává tak rozdělená
Dokonce i hlavní autorka britské studie, Ayten Bilgin, přiznává, že současné poznatky neposkytují definitivní odpověď. Volá po rozsáhlých, dlouhodobých výzkumech zahrnujících tisíce dětí, v nichž bude přesně zaznamenáno, jaká spánková metoda byla použita, jak často a jak dlouho.
Požaduje také jasné rozlišení mezi dnem a nocí a mezi krátkým protestním pláčem a dlouhodobým rozrušením. V současnosti se tyto situace příliš často slučují do jednoho pytle, čímž se výsledky zamlžují.
Věda tak prozatím klade více otázek, než kolik jich dokáže zodpovědět. Zlatý standard, který by fungoval pro každou rodinu, jednoduše neexistuje.
Jak si rodiče mohou najít vlastní cestu
Pro toho, kdo právě prožívá sérii probdělých nocí, pomůže střízlivý přístup. Ne každá slzička vyžaduje okamžitou reakci, ale dlouhodobý pláč bez útěchy se většině rodičů – zcela oprávněně – nezamlouvá. Některé rodiny dobře fungují s jemnou formou spánkového tréninku, kdy rodiče postupně prodlužují čekání, ale pravidelně dávají najevo, že jsou nablízku.
Jiní volí maximální blízkost: společné spaní, kojení na požádání, okamžité zvedání při každém pláči. I s takovým přístupem se děti v pozdějším věku dokáží dobře osamostatnit ve spánku a mít bezpečnou vazbu. Zdá se, že míra stresu rodičů, podpora okolí a realistická očekávání hrají přinejmenším stejně velkou roli jako konkrétní zvolená metoda.
Kdo váhá, může situaci probrat s dětským lékařem, praktickým lékařem nebo dětským psychologem. Faktory jako předčasné narození, reflux, chronická nemoc nebo depresivní potíže rodiče mohou způsobit, že určité metody jsou méně vhodné. Rozhodnutí o tom, zda miminko nechat plakat nebo ne, se tak nestane dogmatem, ale uvážlivou volbou přizpůsobenou konkrétnímu dítěti i konkrétním rodičům.
