Pokud se alespoň trochu orientujete v české politice, jistě znáte úsloví o „vítězství Institutu Václava Klause“. Tento vtípek se vžil pro situace, kdy si bývalý prezident přivlastňuje zásluhy za světové události, o nichž často mluví v majestátním plurálu.
Vypadá to pak, jako by za vším stál jeho tým z pražské Hanspaulky. Návrat Donalda Trumpa? „My jsme o tom nikdy nepochybovali.“ Úspěch pravice? „Vždy jsme věřili v její sílu.“ Přesně to jsou momenty označované jako vítězství IVK.
Nyní však tým kolem Václava Klause zažívá skutečný triumf, který už není jen námětem k žertování. Po loňském volebním úspěchu Motoristů, v jejichž čele stojí Petr Macinka, bývalý mluvčí IVK, přichází dosud nejvýraznější úspěch. Bývalý prezident tak získal historickou příležitost vypořádat se s pozůstatky éry, kterou dlouhodobě kritizoval.
Klíčovým momentem bylo, když Petr Macinka, nynější ministr zahraničí, představil svůj tým poradců. Jde o skupinu nejbližších spolupracovníků, kteří mu mají pomáhat s formováním politických priorit. A právě zde je vliv IVK naprosto nepřehlédnutelný. Většinu sboru totiž tvoří buď přímo zaměstnanci institutu, nebo lidé s ním úzce spojení.
V čele poradního týmu stojí ekonom Filip Šebesta, který v institutu strávil dvanáct let. Další klíčovou postavou je Jiří Weigl, Klausův někdejší kancléř a současný výkonný ředitel IVK. Seznam doplňuje známý protokolář Jindřich Forejt, dnes analytik institutu, a další osoby z tohoto okruhu.
Velký návrat do Černínského paláce
Přestože se jedná o relativně malý tým, pro Václava Klause to představuje velkolepý návrat do centra moci. Nikdy v minulosti neměl tak přímý a zásadní vliv na směřování české zahraniční politiky jako nyní.
Když byl premiérem, ministerstvo vedlo několik jeho lidí, ale doba byla jiná. Budoval se kapitalismus, diplomacie se tvořila od základů a hlavní slovo měl spíše Hrad. Později, už jako prezident, musel často soupeřit s ideovými oponenty v čele ministerstva a jeho vliv se omezoval na dílčí záležitosti, jako byly nominace velvyslanců.
Nyní se situace dramaticky změnila. Samotný ministr a jeho nejbližší spolupracovníci jsou mu plně loajální. Co to bude v praxi znamenat pro českou diplomacii?
První na řadě může být definitivní konec lidskoprávní politiky, jejíž základy po revoluci položil Václav Havel. Po jeho odchodu z funkce se tato agenda přirozeně přesunula na ministerstvo zahraničí, které se stalo jejím hlavním nositelem.
Václav Klaus se proti podpoře disidentů v nesvobodných režimech vždy ostře vymezoval. Kritizoval ji a zesměšňoval jako „humanrightismus“. Jednak se tím snažil odlišit od Havla a jednak prosazoval svůj byznysový pragmatismus, kde hlavním měřítkem úspěchu v mezinárodních vztazích jsou peníze a obchod.
Tato filozofie se projevila například v podpoře společnosti PPF Petra Kellnera, které Klaus pomáhal otevírat dveře na východních trzích. Právě PPF následně financovala první roky fungování jeho institutu, než tuto roli převzal uhlobaron Pavel Tykač.
Je třeba dodat, že ani v minulosti neměla lidskoprávní agenda na ministerstvu vždy jednoduchou pozici. Největšímu tlaku čelila za prezidentování Miloše Zemana, kdy došlo k okázalému odmítnutí „havlovské“ politiky a k hlubokému předklonu před čínským režimem v očekávání masivních investic, které nikdy nepřišly.
Všechno musí pryč
Navzdory všem tlakům tato politika přežila, stejně jako lidé, kteří ji na ministerstvu koordinovali. Důvodem bylo i to, že v čele resortu nikdy nestál člověk, pro kterého by bylo její zničení hlavním cílem, nikoli jen prostředkem k dosažení jiných zájmů. A přesně to se nyní mění.
Petr Macinka je právě takovou osobou. Zatímco témata jako Benešovy dekrety mohou být jeho voličům lhostejná, výsměch lidským právům jako „levicovému kýči“ a projevu nenáviděného progresivismu s nimi silně rezonuje.
„Hodnotová politika v České republice loni v říjnu skončila,“ prohlásil Macinka několikrát s odkazem na volební výsledek. A svá slova rychle proměnil v činy. V rozpočtu ministerstva došlo k drastickým škrtům: humanitární pomoc a program transformační spolupráce přišly o 70 % financí a výrazně se omezila i pomoc Ukrajině.
Ministr má pro své kroky navíc podporu koaličních partnerů i premiéra, což je další historická novinka. A nyní, s týmem osvědčených lidí z Klausova institutu za zády, mu nic nebrání v cestě.
Václavu Klausovi se tak po letech může splnit dávný sen. Prostřednictvím nového ministra má šanci rozprášit poslední stopy politiky muže, na kterého celý život žárlil, a definitivně vymazat Václava Havla z institucionální paměti české diplomacie. Využije tuto příležitost? A proč by vlastně neměl?
