Drobní korýši z mangrovů mění plast v neviditelný prach
Malí korýši žijící v pobřežních mangrovových lesích nedělají s plastem to, co bychom čekali. Nejen že ho spolykají – aktivně ho přeměňují v ještě drobnější částice. Vědci z Kolumbie a Velké Británie prokázali, že nanoplasty vznikající v tělech těchto krabů se mohou relativně snadno dostat do mořských plodů, které každý den konzumujeme.
Mangrovové porosty obklopující kolumbijské přístavní město Turbo patří mezi nejvíce plasticky znečištěné pobřežní oblasti na celé planetě. V bahnitém dně mezi kořeny stromů se pohybují nenápadní korýši, kteří s plastem dělají něco, co vědce skutečně znepokojuje.
Od mikroplastu k nanoplastu: co přesně vědci zjistili
Mezinárodní tým badatelů se soustředil na druh krabů zvaný Minuca vocator, v lidové mluvě označovaný jako krab houslista. Tento druh obývá příměstské mangrovové porosty u Turba – jedné z nejvíce znečištěných pobřežních zón na světě.
Tito korýši tráví celé dny přehrabováním bahnitého sedimentu. Filtrují ho, aby zachytili organické zbytky vhodné k jídlu. Zároveň s tím nasávají do úst vše, co bahno obsahuje – včetně drobných plastových fragmentů. Vědci chtěli zjistit, co se s takovým plastem v jejich tělech přesně odehrává.
V tělech krabů bylo nalezeno desetkrát až třináctkrát více plastových částic než v okolním sedimentu. Část z nich přitom dosahovala velikosti nanoplastu. Samotný experiment byl navržen jednoduše, ale promyšleně – do vybraných úseků mangrovů byly rozmístěny fluorescenční kuličky z polyethylenu, materiálu běžně používaného k výrobě igelitových tašek a obalů.
Po dobu 66 dnů vědci sledovali, jak krabi tuto „doplňkovou stravu“ zpracovávají. Poté odebrali vzorky sedimentu a 95 jedinců k laboratorní analýze. Výsledky ukázaly, že každý krab ve svém těle nashromáždil průměrně několik desítek fluorescenčních částic.
Jak krab funguje jako miniaturní plastový mlýnek
Koncentrace plastu v tělech krabů dosahovala přibližně třináctkrát vyšších hodnot než v bahně, kterým se prokopávali. Největší množství plastových částic se nacházelo v zadním střevě, hepatopankreatu – orgánu zodpovědném mj. za trávení – a ve žábrách.
Nejzarážející zjištění ale bylo jiné. Zhruba 15 procent zachycených částic již nemělo rozměr mikroplastu. Přeměnily se v ještě drobnější fragmenty, v části případů dosahující měřítka nanoplastu. Tedy částic tak malých, že jsou schopny pronikat přímo buněčnými membránami.
Trávicí soustava krabů funguje jako trojstupňový mlecí systém. Vědci popsali tři klíčové mechanismy tohoto procesu:
- Silné čelisti mechanicky drtí plast spolu se zrnky písku a zbytky potravy
- Svalnatý žaludek funguje jako vnitřní třecí miska, která rozetře veškerý obsah
- Střevní bakterie oslabují strukturu polyethylenu a usnadňují jeho další rozpad
- Mechanické tření mezi částicemi výrazně urychluje fragmentaci
- Z těla krabů se uvolňují ještě drobnější plastové úlomky než ty, které spolkli
- Tyto nanočástice se znovu vracejí do sedimentu a celého prostředí
- Celý tento „recyklační“ cyklus může proběhnout během pouhých čtrnácti dnů
- Koncentrace plastu v krabích tělech přesahuje hodnoty v okolním bahně třináctkrát
Výsledkem je, že spolknuté mikroplasty se do prostředí nevracejí v původní podobě. Z těl krabů vycházejí ještě menší fragmenty, které se znovu usazují v sedimentu. Celý tento proces může podle odhadů vědců probíhat v cyklech kratších než dva týdny.
Proč je nanoplast závažnější problém než mikroplast
Dosavadní vědecká pozornost se soustředila především na mikroplasty – tedy částice menší než 5 milimetrů. Nanoplast je ovšem nesrovnatelně drobnější a chová se zcela odlišně. Snáze se vznáší ve vodním sloupci, proniká do tkání a je schopen vstupovat přímo do buněk.
Krabi z mangrovů nejsou jedinými organismy, které s plastem takto „pracují“. Stále více vědeckých zpráv naznačuje, že různá mořská zvířata – od mořských červů po drobné druhy ryb – mohou mechanicky plast drtit a urychlovat jeho přeměnu v prach. Tato biologická aktivita problém z ekosystému neodstraňuje. Pouze mění jeho měřítko a charakter, a tím ho paradoxně komplikuje.
Krabi houslisté přitom obývají zóny, které slouží jako přirozená líheň a útočiště pro mnoho druhů ryb a dalších korýšů. Mangrovy jsou ochranným refugiem pro mladé jedince druhů, které později putují na trhy jako oblíbené mořské plody. Nanoplast cirkulující mezi sedimentem, kraby a drobnými živočichy může snadno putovat dál po celém potravním řetězci.
Konzumují ho ryby a krevety, pak větší predátoři a nakonec část těchto organismů skončí na našich talířích. Odhady ekologických organizací hovoří o tom, že dospělý člověk může týdně přijmout přibližně 5 gramů plastu – což odpovídá zhruba hmotnosti běžné platební karty.
Co to znamená pro lidi, kteří jedí ryby a mořské plody
Vědci zatím nemají úplné poznatky o tom, jak dlouhodobá konzumace nanoplastu na lidský organismus působí. Předběžná data naznačují několik potenciálních rizik, lékaři a toxikologové však zdůrazňují, že situace není důvodem k panice ani k úplnému vyřazení ryb z jídelníčku.
Mnohé druhy mořských plodů zůstávají cennou součástí vyvážené stravy. Stále zřetelněji se ale ukazuje, že problém plastu nekončí u lahve vyhozené na pláži. Jeho dopady jsou slyšet i v medicíně a výživovém poradenství.
Výzkum z Kolumbie ukazuje i něco širšího: mangrovové ekosystémy jsou jako zrcadlo zachycující rozsah našeho znečišťování. Hromadí se v nich vše, co řeky vynesou z měst a zemědělských oblastí. Jakmile se tam plast dostane, uvízne mezi kořeny a živí tvorové si s ním musí poradit po svém.
Krabi houslisté „neničí“ plast s úmyslem čistit prostředí. Jednoduše konzumují to, co leží v bahně. Neúmyslně přitom mění mikroplast v něco ještě drobnějšího a hůře kontrolovatelného. Z pohledu celého ekosystému to znamená, že plast nejen přetrvává stovky let, ale zároveň cirkuluje ve stále složitějších a záludnějších formách.
Co s tím může udělat každý z nás
Pro člověka žijícího v České republice může kolumbijský přístav působit jako vzdálená záležitost. Základní princip je ale stejný v Baltském moři, Severním moři i na tropických pobřežích: co vyhodíme na pevnině, velmi často skončí ve vodě a vrátí se k nám v podobě jídla.
Vědci a ekologické organizace poukazují na několik konkrétních směrů, které mají reálný dopad. Omezení jednorázových plastových obalů a igelitových tašek je základním krokem. Zlepšení systémů třídění a recyklace může výrazně snížit množství plastu, který se dostává do řek a odtud do moří.
Investice do čistíren odpadních vod s filtry zachycujícími mikročástice jsou nezbytnou součástí řešení. Pravidelné monitorování obsahu plastu v mořských plodech prodávaných na trzích by se mělo stát standardem. I zdánlivě malá nákupní rozhodnutí – výběr produktů s minimem plastového obalu nebo upřednostnění ryb z lépe kontrolovaných lovišť – mohou celkový tlak na pobřežní ekosystémy snižovat.
Tyto kroky problém zcela nevyřeší, ale pomohou omezit příliv odpadů, s nimiž pak musí „vyjednávat“ druhy jako krab houslista. V nadcházejících letech lze očekávat další výzkumy nanoplastu v mořských organismech i v lidském těle. Toto téma se teprve rozbíhá – teprve nyní se totiž objevují technologie schopné tak drobné částice spolehlivě sledovat. Příběh z mangrovů u kolumbijského pobřeží ale už teď nabízí znepokojivý předobraz toho, jak složitým se problém stává, když plast začne v ekosystému fungovat jako neviditelný a všudypřítomný prach.
